Když jsem jela z ATAVu (170Km) zjistila jsem pár věcí:
Přesvědčila jsem se v tom, že silnice už mně opravdu nebaví, a přestože bylo nádherné počasí, těch 170Km bylo pro mně za trest.
Se svojí rychlostí 90Km/h (mám převod do terénu a vytáčet motor k nebesům se mi nechce) jsem byla nejpomalejší vozidlo na silnici a řeknu vám, kolikrát to bylo o život. Auta i motorky mně předjížděly tak těsně a rychle, že jsem se jen modlila, abych dojela domů živá.
Z toho logicky plyne, že už se na silnici bojím. Bojím se všeho toho provozu kolem mně. Že jsem obklopená řidiči, o kterých vůbec nevím, jestli nejsou opilí, zfetovaní, netelefonují, nehledají něco na zadním sedadle... Stárnu a začínám se bát.
Motorkářů je tolik, že zdravení už není automatické a pozdraví jeden z pěti. Nejsem ortodoxní zdravič, jen jsem si toho všimla. Dřív to byla automatika - světlo v protisměru = někdo na stejné vlně = zvednout ruku. Dneska už to neplatí.
Takže když pojedu na BIG sraz, bude to zase utrpení. Ale co bych pro vás, vy kluci ušatí, neudělala