Nakebab_2012 kováři na dovolený

Naše cesta ale nezačíná v Česku, nýbrž ve středomoří, kde právě již dva roky pobýváme s přítelkyní Míšou. Přesun domů by měl proběhnout spěšně jelikož mi za pár dní teoreticky projde STK (prakticky už je propadlá =) . Takže brzičko ráno vstáváme a vyrážíme směr Messina, kde je potřeba nalodit se na trajekt a nechat se dopravit do Villa San Giovanni v Kalábrii. Poté se vrháme do nechvalně vyhlášeného dálničního spojení Reggio Calabria – Salerno. Desítky let „práce“, která nemá ani v nejmenší podobu skoro hotového díla. Pár kilometrů vpravo, pak zas pár vlevo a třeba několik úplně mimo dálnici. Kolony, vedro skoro 40°C a prach jsou opravdu ideální dopolední svačinka. Nad Salernem se provoz i stav dálnice lepší a cesta už ubíhá pohodlněji. Po 750 km se kousek pod Římem ukládáme ke spánku v kempu u moře. Druhý den cesty nás čekalo jen asi 400 km k mému kamarádu kováři Robertovi, kousek od San Marina, kde jsme probrali současný kovářský svět, kvalitně pomluvili siciliánskou mentalitu, snědli kuře po marocku a vypili pár piv. Krátký o to kvalitnější spánek nám dal dost sil a ukvapený páteční provoz dost rychlosti, takže v 8 večer si dáváme po 1200km super studenou Plzeň (po půl roce český pivo!) na naší chajdě u Jihlavy. V příštích dnech následuje v chaotickém pořadí: být chvíli doma u rodičů, zařídit technickou, přezout kola, pozdravit pár kamarádů, navštívit prarodiče, preventivní zubařská kontrola, řádně se zmatlat na školním srazu a konečně zas všechno naložit na motorku sejít se s Karlem a Janou v Jihlavě a vyrazit!!!

 

Setkání proběhlo…podle plánu o hodinu později. Jawičce se nechtělo ráno moc z domu, asi tušila co jí čeká. Pro jistotu si sama odpojila neopravitelným způsobem tachometr, aby se zbytečně neděsila. Výměna peněz, od oka co asi bude potřeba, hlavně mít dost eur, které nám snad vymění pak všude. Koupit pár litrů vína, kdyby náhodou bylo potřeba hledat kromě cesty i pravdu, a už si to štrádujem směr Břeclav. Maličký kousek před hranicí se v městečku Lanžhot jdeme ještě pořádně nadlábnout, kdo ví jak se tenhle výlet vykotí, tak ať se to stane s nacpaným břichem. Večer je v plánu kemp na severní části Balatonu. Ovšem Jawa se s tím letos ne a ne smířit a dává najevo svůj názor. Zaseklý uhlík znemožní dobíjení. Karel sice má jedny nový zabalený, ale raději jedeme najít prodejnu a koupit je ještě v Česku. Za pár hodin se přehupujeme přes rozvlněnou krajinu u Balatonu a za tmy stavíme stany v kempu hned na břehu. Se čtyřistapadesáti kilometry v zadnicích uleháme.

Ráno oběhnu s foťákem okolí a dokumentuji ranní plavce a pohodovou kempovou idylku. Už mě ale nepřekvapí, když se pán, plavající asi 80m od břehu, zvedne a jde zpátky ke břehu po svých. Heh, tenhle trik už znám, už jsem tu byl. Vše nakopává ranní káva a můžeme jet. Dnes je na plánu přejezd do Srbska, který se nám ale, ku překvapení všech zúčastnivších, nepodaří. Po přiblížení k hranicím, za městem Baja, jsme se stočili přes malou vesničku k prvnímu hraničnímu přechodu. Maďarská strana nás pustila, ale na očích jim bylo vidět, že nám mají co říct. Maďarština je ale po světě tak rozšířený jazyk, že se celníci neučí ani slovo cizím jazykem, třeba anglicky. Tak nás nechávají projet a ať si to vyžerou na druhé straně. Sympatická paní kouká překvapeně, ale i tak nás zve k okýnku a žádá pasy. Když je má, tak povídá: PROBLEM. Co, co že? Komunikativně nadaná paní, nám polopolsko-srbštinou vysvětluje, že tento přechod je jen pro místní Maďary a Srby. Musíme se přesunout o 30 km na další přechod. Tak si v pasech vezeme razítka ANNULEE. Aspoň budou na dalším přechodu mít co prohlížet. A znovu nic neříkající maďarský kukuč, ale aspoň přátelské pokynutí . V Subotici, vše už proběhlo tak jak má a metelíme to směr Novy Sad, kde najíždíme na dálnici a snažíme se ukrojit co největší část směr Bulharsko. Jawa samozřejmě nemůže valit, jak by se nám v tu chvíli líbilo, ale to vlastně nikomu nevadí. Pár pauziček na benzínkách a už objíždíme Bělehrad. Hlavou mě proběhnou vzpomínky, kdy jsem se před pár lety motal zmateně v centru srbské metropole. Za hustého deště jsem přeskakoval tramvajový koleje s tak staženejma půlkama, že mě bolely snad ještě druhý den. Teď, když se setmělo, je vidět v dáli jen bělehradská zář. Sjeli jsme najít kousek rovinky na přespání, rozdělaná stavební parcela byla po pár deckách vína vypitých při vybalování v pravdě super.

Dobytí energie rychlo-spánkem a v 6 ráno jsme zas na nohou a chvíli na to v sedlech, o pár dalších chvilek u města Niš sjíždíme na E80 směr Sofije. Silnice se rozvlní a příroda o hodně zkrásní. Ve dvě hodiny jsme na hraničním přechodu, kde nás vítají značky EU. No nevím…uvidíme co tu znamená Evropská unie.  Do Bulharské metropole chybí asi dvě hodiny jízdy, které nám trošku koření fakt, že jsme tu bez pořádné mapy a některé značky jsou psané cyrilicí. Po zhruba těch dvou hodinách si ale připadáme spíše než v EU, jak na předměstí Bombaje! První pohled na předměstské slumy nás trošku poděsil a křivé pohledy místních tomu taky moc nepřidali. Pomalu projíždějící kolona však znemožnila focení, jelikož se holky báli, aby třeba pár rychlými kroky někdo nepřiskočil. Slumy ovšem po pár desítkách metrů končí a nás odvádí nový obchvat kolem města směr jih. Hned jak jsme zjistili, že průjezdní mapa na navigaci nebude to dostačující, koupili jsme mapu na pumpě. Ta nám ovšem moc nepomohla, jelikož kdejaký můj kamarád by mapu těchto kvalit načrtl lépe i po pátým kousku v hospodě na tácek =) No nic, nějak to doklepeme. U městečka Sapareva Banya pod pohořím Rila nacházíme kemp a pro dnešek klídek. Dobrému pocitu nahrává i cena kempu, která je cca 20Lev za všechno a všechny (asi 260Kč). Večeře na vařiči a pár skvěle studených místních piv zařizují maximální pohodu po propoceném dni.

Klidné ráno, dává jasně najevo, že to bude príma den. Že se dneska dostaneme za naší metu, za hranice s Tureckem. Holky pečlivě vrací prázdné lahve od piv a můžeme se zase rozjet. Kocháme se výhledy na vysoké kopce, na lednice podél silnic plných Kasaru, na megalomanské vzpomínky na komunismus v podobě jakože uměleckých soch. Míříme směr Plovdiv a poté Svelingrad. Cestou neodoláme a zastavíme u prodavačky melounů. Při zdvořilé komunikaci s paní, si nešlo nevšimnout, že nám paní na souhlas kroutí hlavou =),jiný kraj jiný mrav. Při dalším zastaveníčku, se nám objevil nehezký nepěkná věc. Při nastartování po pauze Karlovi vylítl jeden tlumič z vejfuku. Vystřelil až na druhou stranu silnice! Při montáži bylo jasné proč se tak stalo – ze tří těsnících kroužků tam nezbylo už skoro nic. To určitě není nic dobrého, ale jet se dá, takže pokračujem. Značka „Turkey 3“ ! První myšlenka? Kuuuu-va to už jsme vážně daleko! Pim pum pam. Pasy, pojištění, techničák. Techničák, pojištění, pasy. A těd? Teď už dvacet minut stojím v zemi nikoho a čekám. Zděšeně čekám jestli pustí Karla. Já to tomu volovi říkal už před rokem, udělej si pas! Jo, jo. Samozřejmě si ho dělal na poslední chvíli, tak má jen ten trapnej, ten zelenej, ten s omezenou dobou platnosti, který spousta zemí neuznává. Dalších ukrutně dlouhých pár minut. OK, pohnuli se…s pusami od ucha k uchu. Jsme v Turecku. Jsme celý rozjařený, že nám ani troška prudkého deště náladu nekazí. Bez otálení si to šineme směr Istanbul, abychom to tam měli zítra ráno jen kousek. Bude to tam bezesporu mazec na druhou, tak ať máme hodně času. Za tmy skládáme hlavy kdo ví kde v poli, jelikož kemp tu byl asi jen na dopravních značkách.  

Krásné jitro v polích a lukách. Sbíráme svých pět švestek a vyrážíme směr Istanbul. Pořád po hlavní a než se rozkoukáme přes celý obzor se nám rozpíná megaměsto. Podle mapy (a dokonce jedné značky) se snažíme najít kemp, ve kterém by jsme se na dva dny zastavili. Toto je moment, kdy moc lituji, že sem se lépe nepřipravil a nevytiskl si mapu kempů nejblíže centru. Ale to vlastně ani nebylo v plánu…plánovat. Takže po dlouhém motání na předměstí a pochybných nabídkách, že můžeme přespat v parku, jsme se rozhodli, že je nejvyšší čas vypadnout. Pozor! Auto z leva, jedno zprava, kde je Karel? Mazec provoz, že je těžké vnímat okolí mimo silnici. Červená! Na další doprava, pak na nájezd, podjezd. Vše se děje ve velice svižném tempu! Pak to přijde. Ten klid a mír ! Jsme na mostě! JUHŮŮŮ! Legendární spojení dvou kontinentů. Pohledy na azurovou vodu, luxusní jachty pod námi, mrakodrapy a mešity trčící na druhé straně. Cedule WELCOME IN ASIA. Kochání končí před mýtnou bránou na druhé straně mostu, kde si musíme zařídit karty, jelikož jiná možnost placení tu prý není.. Most nám přinesl ještě jedno překvapení. Týpek na Kátéemce, se u nás zastavil a zvesela se snažil komunikovat. Zhruba pěti anglickými slovy jsme se dozvěděli, že má motoobchod tady v centru Istanbulu a že jede na motosraz do Sakarie, a že my tam taky musíme jet! Přislíbili jsme, že se tam snad zítra stavíme a pokračovali naším směrem k Černému moři. K odpoledni jsme se dostali k turistickému centru Sile, které si se zájmem prohlídneme a jedeme dál podél moře. Podle pochybných cedulí nacházíme pochybné kempovací místo – přesně pro nás. Na skalním útesu s úžasným výhledem na pobřeží! Lidé tu kempují v přístřeškách z různých plachet a hadrů. Provizorní sprcha a silou vůle stojící boudička s dírou do země. Už takhle nahuštěnou exotiku nám ještě doplňují místní ženy koupající se celé zahalené. Po koupačce v moři, si zabíráme místečko na spaní a vysíláme provianťáckou jednotku zpátky do města pro něco s snědku a k pití. Po večeři přišla na řadu jedna záležitost. Od toho co jsem se vrátil z Afriky, jsem se nestříhal. Zařekl jsem se, že vlasy půjdou až zase opustím starý kontinent. Sice jsme hned za prahem do Asie, ale i to se počítá. Cestovní nůžtičky na nehty není to pravý ořechový, ale Míša si poradila.

A kam pojedeme dneska? No na sraaaaz. Ženská část osazenstva se chviličku snažila protestovat, ale moc platné jí to nebylo. Je to coby kamenem dohodil, takže proč toho nevyužít. Šouráme si to kochací rychlostí a houpeme se z kopečku na kopeček jako na vysočině. Kolem poledního se, trošku vyhládlí, dostáváme vlastně k jádru naší cesty. Malé městečko, malý obchůdek u cesty a pořádný nefalšovaný a hlavně čistokrevně turecký kebáááb! Fakt pochoutka, stálo to za to, jedeme dom =). Než nám oběd cestou stráví, tak už měníme směr jízdy podle směru projíždějících motorek. V jejich závěsu se dostáváme ke kempu u rybníka, kde celá jeho jedna strana je uzavřena pro jednostopé nadšence. Na vjezdu do areálu si připadáme jako vítězové závodu na dlouhou trasu. Chlapi nadšeně okukují Jawičku a pochvalně Karlovi kynou. Dostáváme šátky, klíčenky, vstup gratis a místo v elitním oddělení. Kolem rybníka je hodně borovic a dost to tu připomíná okolí Máchova jezera. Organizátor nás provází kempem k našemu místu, míjíme oddělené skupinky podle motoklubů. V naší ohrádce poznáváme chlápka z mostu. Velice přívětivě nás přivítal a představil okolí. Pravda trošku nám spadl hřebínek, když tu byla Fern, slečna z Anglie mířící do Číny a dál na jih. Amík, co prý už svět na svém přestavěném HD objel vícekrát, tentokráte je na cestě kolem Černého moře se svojí družkou. Abdurahman, chlápek z mostu, je turecký mistr v krosu. Do zdařilé angličtiny překládá zcestovalý ajťák, jezdící na velkoskůtru. Super lidi, super atmosféra! Užíváme si, nekonečný čumění na motorky. Abdurahman vykouzlil na ohni nejlepší kuře na světě! Díky ajťákově překladu se chvilku bavíme s klukem co byl na srazu taky na 350 – úplně identický jako je ta Karlova. Ptáme se kde se dají sehnat díly na Jawu. Jedině v Istanbulu. Večer sice nepaříme v kotli u pódia, ale posloucháme u stanů. Je trošku znát únava, po těch pár dnech v sedle. Padá rozhodnutí, že letos už jsme dost daleko od domu a zítra se začneme vracet!

Využíváme předplacené karty na dálnici a štrádujeme to zase směr Istanbul. Hodně nám to dneska usnadní přesun a odpoledne máme tuto megapoli daleko za sebou. Kempíme na břehu Mamrmarského moře u města Tekirdag. Holky si mohou zacinkat ramínkama na rušné turistické třídě a vybrat si nějaký suvenýr. Hezký večer u pláže zapíjíme pár kousky a hurá na kutě.

Do oběda už máme za sebou přejezd do Řecka, a pod rozpáleným poledním sluncem pauzujeme a mácháme v moři na zapadlé prázdné pláži. Při bloudění po prašných stezkách podél pobřeží sem využil jeden jižanský poznatek. Když jedete na menších silničkách nebo v polích a loukách a z ničeho nic je před vámi brána, neznamená to, že se tam nesmí. Stačí prostě za sebou zavřít, aby neutekla zvěř. A nikdo tam nikdy zákaz nedá. Tak to aspoň funguje na Sicílii a i tady se nám to potvrdilo. Projeli jsme tak kus krásné řecké přírody, kde flóra jasně dává najevo, že tady slunko pálí dost často a silně a kde za každým křovíčkem vykukovali zbytky nějaké dávné architektury. Po pár hodinách se vracíme v čase zase zpět, zpět na silnici a pak kousek dálnice a už je k pozdnímu odpoledni. Našli jsme príma kemp kousek za městem Kavala, zase na pobřeží a za solidní peníz (cca 19EUR za dva, stan a moto). Jako bonus výhled na ostrov Thasos. Padlo tedy rozhodnutí, že zítra bude válecí den a platíme dvě noci. Jen co zaparkujeme, tak se zas hrneme do móře, dneska to fakt pálilo. Večer luxusní posezení v plážovém bárku v tropickém stylu…

Den „V“ jako válecí. Probíhal následovně: spánek, moře, jídlo,moře, spánek, moře, procházka, jídlo, moře, pivo, spánek. Opravdu dovolená snů, ale zas odsaď podsaď, takže zítra do sedel.

V Řecku jsme poprvé, tak nás trošku překvapuje systém tankování na dálnici. Prostě na dálnici benzinky nejsou, musíte sjet a natankovat mimo. Je pravda, že jsme použili jen E90, tak nevím jestli je to všude tak. Dnešek je věnován jen přesunu, takže to taháme co to třiapůla dá. Pár úseků je placených, ale většina je free. U města Ioannina kempíme na břehu jezera. K večeru vyrážíme na procházku po romantickém městě. Hlad zaženeme řeckým girosem a pivem ALFA. Atmosféra už je taková nostalgická, zítra, když to dobře půjde, tak budeme nocovat na trajektu do Itálie.

Ráno vstáváme brzo. Energii nám dodává snídaně za rozbřesku na břehu jezera obklopeného vysokými kopci. Na hranice s Albánii je to 60km. Po přejetí celnice je to nezaměnitelně jasný, jsme v Albánii. Životní poměry se změnili, jak mávnutím proutku. Poměr děr v asfaltu je vyšší i když celkový poměr asfaltu na délkovém metru výrazně klesl. Kvantita odpadků u silnice je nevyčíslitelná a počet zírajících postávajících nespočitatelný. Index  exotiky v evropských poměrech je na maximu, příroda je tu fakt nezaměnitelně nádherná. Naše cesta vede do města Vlorë, odkud je trajektové spojení do Brindisi v Itálii. Ve městě se přesvědčuji, že myslet znamená h…o vědět. Myslel, jsem si, že po paměti trefím ke správné části přístavu. Však sem tu jednou (!) byl.  Bloudíme. Po systematické rojnici ve dvou, jsme to našli. Ptáme se v agentuře, kde ale dostáváme odpověď co jsme slyšet nechtěli! Trajekt odjel před hodinou a půl. A další jede až za 24 hodin. Pán je ale dost aktivní a telefonuje do Durrës, kde odjíždí loď dneska v noci. Odtud je to cca 130km, takže pohoda. Zajistil nám místa, vysvětlil trasu a neomaleně si řekl o 5 éček. Dost nám pomohl, tak jsme mu je i rádi dali. Stotřicet kilometrů bylo dost akčních, ale krásně akčních. Dorazili jsme v čas, u stánků přepravních agentur před vjezdem k přístavu se o nás začala strhávat bitva, ještě jsme ani neslezli z motorek. Ale jak rychle zmatek vypukl, tak rychle ztichl. Dvě krásné slečny už nás očekávali, a hrdě se k zákazníkům hlásili. Ostatní ostrouhali a zalezli zpátky do budek. S komunikací s Albánci není jediný problém, jelikož masivní většina mluví italsky. Posledně jsem se tu potkal s jedním co mluvil italsky aniž, by kdy v Itálii byl – naučil se ji jednak z televize a taky protože mnoho lidí na druhé straně jadranu pracuje. Po zařízení jízdenek máme ještě asi dvě hodinky, které využijme k rychlému skoku do moře na městské pláži. Odpadky tu jsou opravdu na každém kousku albánské země, ani moře nemá nikterak lákavou barvu. Potřebujeme ale opláchnout aspoň trošku toho prachu po dnešních 300km. Pak už jdeme na naloďování. Žádná legrace, je to tu dost velký, značky nás navádí jedním směrem, hlídači zas jiným. Přejíždíme za jednu ze závor, kde nás staví chlápek co se tváří jako celník. Žádá jízdenky a pasy, v tu chvíli sou kolem nás asi čtyři děcka a dost nepříčetně žebrají. Popostrkávám motorku blíže k okraji a Míša kouká kolem, aby nám chmatáci něco nešvihli. I celník na ně zvýšeným hlasem něco zvolá, a ty od nás jen popoběhnou ke Karlovi. Hrabu lístek,…VYPADNĚTÉÉÉ!!...zařval Karel, když to už se šmejdíky jinak nešlo. Ty vole, málem sem si prdl do trenek já, co tam mají asi ty děcka. Každopádně češtině ve řvané formě už porozuměli a zdekovali se. Check-in proběhl bez nejmenších potíží a projetí celnice taky. Obloha se začíná barvit do ruda a my stojíme před trajektem, do kterého zapadává jeden kamion za druhým. Už je dávno tma, když vyrážíme. Sice vyrážíme, ale prakticky naše cesta končí.

Kolem půl sedmé ráno manévrujeme v přístavu v Bari, kde nás vítá nádherný den. My už víme, že je poslední, ale ještě bude dlouhý. 600 km po jižanských cestách není úplně nejlibovějších, ale oproti včerejšku?!… pohoda. Před soumrakem už jsme doma, po sedmi tisících pěti stech kilometrech. Utahaní, ale nejvíc nejspokojenější. 

  

Dovětek: Hned jak se ukázal problém s tlumiči vejfuků, tak sem zavolal domů a nechal si je poslat na Sicílii. Takže Karel si to u nás v klidu opravil a po několikadenní dovolený se vydali na cestu do Česka., kterou zvládli za dva dny.

Xico 

Odkaz na fotky