X. Sraz Bigů na Horalce 2009
X. DR Big sraz 19. - 21. června na chatě Horalka
Na tento sraz jsem se těšil už půl roku. Prakticky od doby co jsem přijel domu z minulého a co bylo uveřejněno datum nového. Víkend 19. - 21. června připadlo na velký svátek Bigařů a jeho příznivců, na X. DR BIG sraz.
Sraz byl již po třetí na chatě Horalka ve sněžném a jako již minulé ročníky, stále pokračovaly zmatky kolem ubytování. Prostě to nemají zmáklé a nám už to je jedno, protože další sraz tam nebude. Jejich škoda.
V pátek jsem se nemohl už řádně soustředit na práci. Kolem třetí zabublal pod okny V-Strom s Chosem a já si uvědomil, že nemám na sraz nic připraveného. Ale co taky na víkend chystat. Tak trencle, ručník, kartáček na zuby a fusekle pod sedlo, do kufru dárky do tomboly a jedem.
V Dobrušce měří poliši ( naštěstí z druhé strany) a na benzině tankujeme. Tady předávám vedení dvoučlenné skupiny Chosému, protože si zase prd pamatuju a nevím kudy. Ale chytáme se cedule směr Horalka.
Zbývá nám pár kilásků a nebe se hrozivě zatahuje. Tam kde je nejčernější, tam jedeme. Jen co zaparkujeme na dvoře, strhává se prudká průtrž.
Ani jsem nestačil Kymčáka oplachtovat. Tak tam stojí chudák na té siberii. Kamarádi enduristi se šklebí, že mu to nevadí, je to přece hydrogenerátor. Jako malý kluci.
V sobotu ráno už neprší. Kdo chce, dojde si na grilované maso a vše směřuje k vyjížďce, která je podle jízdního řádu v pravé poledne. Na nikoho se nečeká. Oproti minulému ročníku, kdy jsem jel s Kymčákem s Bigařema polským lesem, kde slovo rozbitá cesta bylo hodně, ale hodně nadnesené, kde Káča, hezká blondýnka na Bigu, nezvládla zatáčku a zaparkovala v lese a dole jsem čekal po absolvování se skutrem tento tankodrom až se mi zastaví roztřesené vidění a dva obrazy se zase spojí v jeden, abych mohl prohlédnout Kymčáka, co z něho odpadlo, tak potom jsem si slíbil, že na vyjížďku už nejedu. Leč jsem zase se nechal zlákat tím, že bude vyjížďka na dvě části. První po hezkých cestách po asfaltu a druhá trochu enduro.
Zastávka na natankování, kde se vzpomíná jak jeden Polák nalil do Biga pár litrů nafty. Neprší a sporadicky vykukuje sluníčko. Vyjíždíme. Ochlazuje se.
Po ujetí asi 20 kilometrů jsem zjistil osudný omyl. A to že jsem podlehl iluzi, že je léto a vyndal z bundy zimní vložku. Připadalo mi, jako by mi někdo dal do rukávů a rukavic malé mrazáčky. Kosa ukrutná. Na první zastávce prosím lidi za mnou, ať mi zapnou větrací zipy na zádech. Plácám rukama kolem sebe a připadám si jak Hanč a Vrbata. Taky umrzli na horách. Ale přestávám vnímat zimu, protože se musím držet řidítek, vyhýbat se dírám a včas se nadzvednou když se zhoupne Big s Kačou, která jede přede mnou, abych neměl na hezké silnici přeraženou páteř.
Teď jedeme na známou nám houpavou silnici. Je to spojovací cesta lesem a má příjemné houpáky. Pouštím občany před sebe, abych někoho nebrzdil. Ale Kymčál šplhá nahoru jak drak. Občasný smýček a hezké houpáky a už jsme nahoře. Jdu se zeptat jestli nenastala mýlka v pořadí cest a pokud je toto opravdu ta lepší část, tak tu horší nechci ani vidět. Tady překřtím můj skútr na croskutr. To co jsme spolu už projeli ho k tomuto označení předurčuje.
Potom následuje návštěva středověké vesničky. Domky s bláta a polozemnice udivují. Lezli tam lidi jak
do nory a uvnitř se topilo a kouř izoloval. Nechápu, ale tak to bylo. Domeček s tesaných klád je taky
zajímavý. Ptám se průvodce, kde měli počítač ?? Nevěděl.
A jedeme dál. Trochu se oteplilo a už to tak nezebe. Když sjíždíme do Rychnova do minipivovaru, už je
krásně teplo. Okamžitě je ohromná fronta na pito, kávu a domácí koláčky. Fotím. Koukám a nabírám teplo. Jdu s první skupinou na prohlídku. Maličký pivovar, varna i se spilkou by se vešla do našeho obýváku. Výklad o vaření piva byl ale zajímavý. Musím si někde koupit a ochutnat jejich pivo.
Druhá skupina - nástup na prohlídku. Výborně. Fronta nikde. Jdu tam a objednávám. Jo bohužel už koláčky nemáme. Tak si dám aspoň pito. Ale paní mi dává dobrou domácí buchtu, kterou má asi ke svačině.
Tady se dělíme. Teď prý začíná ta horší část. A já si myslel, že už ji mám za sebou. Jsem delegován, abych dovedl lidi, co nebudou chtít jet po horší silnici do Deštného ke kostelu. Vím, kde je v Deštné kostel, jen nevím kde je Deštná. No co. Nějak to dopadne a těch pár lidí nějak dovedu. Ale koukám, že tu zbylo asi 25 motorek. Operativně ustanovuji vedoucího kolony, KTM s navigací. Není problém Geku a namačká údaje do navigace. Zavelím za minutu odjezd a všichni se hnou. Jen já ne, protože ještě nemám ani bundu. Na křižovatku dojedu a jen vidím, jak KTM a ještě jedna motorky zahýbá doleva. Káča mi říká, že to je blbě. Štarman se ujímá vedení a jedeme doleva. Čekáme u kostela a přijíždí kolona
polních jezdců. Tak se spojujeme a jedeme na základnu. To po čem se jelo z Deštného, tak tomu říkám hezká silnice. Dobrý asfalt, široká vozovka, dobré zatáčky.
A jsme na Horalce. Synek mi říká. Slíbil jsi Motejlově Matrině, že ji svezeš na skútru. No jo. Moje paměť. Asi bych měl jíst Lecitin lopatou. Dal jsem si už pivo, a tedy zůstane jen u slibu. Nevadí. Mají směr domů s námi, tak ji naložím. Těší mě zájem o skútr.
Začínají soutěže. Jízda na kole s obráceným řízením. Žádná legrace. Musíš si nasadit policajtskou čepici a jet na tomto kole slalom. Tlakovou flaškou s vodou sestříknout PET lahev a do špalku na tři pokusy a tři metry zaseknout sekeru a bodák. Vyrazím. Sestřiknu lahev a na první pokus jako indián zatnu sekeru. První hod bodákem mě řízl do malíku. Kňučím, ale házím dál. Nic. Naskakuji na neposlušné kolo a
upaluji, co to jde k cíli. Zastavuji málem bravurním pádem. Ještě že mě chytili.
Další soutěž je držení kýblu s vodou na čas. Mazec. Drátěné ucho řeže do ruky a napjatá paže se klepe. Pak se tři čtvtě vody z belíku vylije a drží děvčata. Na jízdu pomalosti nastupuji s Kymčákem, jist si vítězstvím ve své kategorii. Jiný skútr tady totiž není.
Měl být i vrtulník pro vyhlídkové lety. Zájemců by bylo bývalo dost, leč vrtuláč pro poruchu nepřiletí.
Potom je v sále vyhlášení jednotlivých soutěží, nejstarší účastník ( mimochodem je ročník 1947 ), nejvzdálenější, předání cen a tady mi taky docházejí baterky ve foťáku. Cen je opravdu hodně. Vorel oznamuje, že již příští sraz nebude pořádat a že desátý je pro něj tím posledním. Předává štafetu dál. Uvidíme. Jdu mu jménem všech poděkovat za všechny ročníky srazu DR-BIG. Díky Vorle.
No a teď je zase kecání, pivko, jídlo a prostě zábava. Sedíme venku a pomalu se začíná kouřit od pusy. Chlad zase doráží. Jdeme nahoru do sálu, kde jede diskotéka. Mezinárodní Česko-Slovensko-Polsko mač v kulečníku.
Plynulou cizí řečí se ptám Poláka, jestli má ještě jednu plnou plechovku Polského piva, co pili dole a co teď stojí na stole, že bych ji vzal kamarádovi, co je sbírá. Proše bardzo vajgla tam hoď. Super odpověď a už se raději na nic neptám.
V jedenáct je překvapení X. večera. Striptýz. No jo, ale baba nikde. Vorel mi ukazuje SMS. Máme asi 30 minut zpoždění. Po druhých 30minutách jdu spát. Ještě stihnu ale domluvit dalšího pokračovatele srazů. Tak mám radost.
Ráno se lidi trousí. Ve tvářích je vidět radost, ale i smutek, že je konec. Někteří mají ve tvářích úplně jiné výrazy. Ptám se na striptérku. Přijela a měla je teda hmmmm. Podle vyprávění mazec.
Kdo může, snídá. Oblékání, balení. Ano. Už je to tady. Loučení. Ahoj Horalko, ahoj lidi, ahoj kamarádi. Za rok se srazu ujímá Wyky. Tak tase za rok jindy a jinde. UvidímeOpatrujte se a dobře dojeďte. Díky všem.
