Sicilia_09 – GO HOME

Jedu! Po pár kilometrech zastavuji na kontrolní pauzu. Dělám to snad pokaždé, abych se koukl na nejdůležitější věci – prachy, doklady, klíče. Taky jsem slíbil dát vědět babičce, že už jsem zas na cestě domů. Než postavím motorku na stojan, slyším zvonit telefon. Na displeji je Piero. „Co jsem zapomněl?“ hlásám do mobilu. Nechal jsem na stole klíče, když jsem si ze svazku sundal klíč od zapalování. Super začátek! Piero mi je ale za pár minut hodil a já mezitím zkontroloval to, co jsem chtěl. Takže teď už s plným odhodláním nasedám do sedla vstříc cestě na sever. Doufám, že mi říjnové počasí bude přát maximální možnou měrou a cesta přes jih Itálie a následně z Albánie po Balkánu na horu se nějak povede. Kolem poledne projíždím Messinou, kterou před pár dny postihli hrozivé sesuvy půdy. Ještě není vše kompletně uklizeno tak se mi naskýtá pohled na auta do poloviny oken plna bahna. Když se mi vybaví fotky z novin předešlých dnů, mrazilo mě v zádech! Už jsem ale na trajektu, který mě odváží zpátky do Itálie. Schválně si to pro sebe říkám, „ zpátky do Itálie“. Protože teď vím, že Sicílie je možná na politické mapě Itálií, ale asi jen na mapě.

Kalábrií svištím po dálnici chvíli za deště a chvíli za silnějšího deště. Dneska odpoledne mám být hostem Fabbia, jednoho z mála mladých kovářů se kterými jsem se tu setkal. Jelikož jsem na kost promoklej tak jsem za to rád. Fabbio má dům v kopcích nejužší části Kalábrie. Z balkónu vidí na východní i západní břeh. Zvláštní pohled...

Nabídku na strávení dalšího dne jsem s velkým díky odmítl a ráno jsem se vydal na cestu. Neprší, ale dlouho to trvat nebude a začne. O trajektu do Albánie mám zjištěno jen to, že jede. Po 15 hodině odpoledne už jsem se motal přístavním městem Brindisi a hledal podle značek to správné místo. Nápis Shqiperi mě zavedl dobře, ale dobrou zprávou není, že spoj vyráží až v jedenáct večer. Zabavil jsme se pozorováním místních existencí, čtením a pospáváním. Před najetím na loď projíždím celnicí, kde si mě jeden z celníků s jiskrou v oku prohlíží. „Jsi pěkně vybavenej, kam jedeš?“. Rád odpovídám a vím, že bych radši vypadl aby nepřišla řeč na moje...“a co máš tady?. To je víno v tom kanystru?“. Nevím co odpovědět. Teda, vím co v tom plastovém kanystru je, je tam benzín a ten se tu v plastu vozit nesmí! „Benzín“ přeci jen odpovím popravdě. „Hmmm, vybavenej!“, pochvaluje si celník. Trošku se mi ulevilo. „Heleee“, jiskra v oku se vytratila, „ale to se tu nesmí!“ Druhý celník podávající mi pas mávne rukou a bez dalších keců popojíždím k lodi. S nadšením pozoruji chlapíky při naloďování menšího trajektu. Když tam naváděli kamiony tak to byla podívaná – všechno jak na drátkách. I motorky se týkala profesionální rutinní práce. Mě mířené gesto pro najetí jsem hned pochopil a logicky otáčím do protisvahu, aby motorka pěkně držela. Chlápek si ke mně přiskočí, „v klidu to tu nech až nalodíme přivážu ji“. Vypadá důvěryhodně, tak jdu. Sleduji jak si lidi rozebírají dvoumístné sedačky a taky na jednu zasednu, tak aby byla celá moje. Během chvíle už zařezávám.

Celej pokřivenej se probobudil kolem pátý ráno. Když se rozednívá, jdu se podívat na palubu, jdu přivítat Albánii. Asi do půl osmý čekáme kousek od přístavu na vylodění. Mezi prvníma vyjíždím ven, jsem celej nadšenej a celej nervní – kurňa Albánie! Proběhnou úřední formality za pomoci zbytečnýho počtu lidí kolem mě. Policajt vyzvídá kudy a kam jedu načež mu ukazuji na mapě myšlenou trasu. Ale postěžuju si že mám jen tuhle mapu, že potřebuju podrobnější. Na to reaguje zaskočeně a říká: „ Mapy jsou státní tajemství! A krom toho někdy cesty jsou a někdy ne.“ Dostávám průvodku, kterou musím na výjezdu ze státu odevzdat a vjíždím do města. Valona není nikterak velká a komplikovaná tak si dovolím trošku kličkovat ulicema a hledat banku na výměnu peněz a zkouším se poptat i po mapě. Banky mají zavřeno, jelikož je sobota (což jsem si neuvědomil a neměnil v Itálii) a mapa taky nic. S obavou měním u chlápka v trafice, ale obava byla zbytečná! Vyměnil mi přesně, což bych ani v bance neměl. Nasedám na motorku a vyrážím podél moře na sever. Užívám si výhledů a zkoumám jinakost této země. Chtěl sem projet hlavní město, jsem na hlavní města zatíženej, ale nějak se mi do toho dneska nechce. Tiranu objíždím a po pár kilometrech stojím na křižovatce, kde se rozhoduji, jestli mám pokračovat po hlavní silnici, kterou dobře vidím na mé mizerné mapě, nebo se vydat do krásného neznáma v povzdálí. Pomačkané hory v dály vyhráli a já jsem sám sebe přesvědčil, že to je dobrej nápad. Začínám stoupat do hor moje kochací smysly jednou na maximum. Je krásný podzimní den, stoupám nahoru, klesám dolu, kroutím se tam a sem. K odpolednímu už se poohlížím jestli tu míjím nějaký bydlení. Začínám bejt nakochanej so syta a když vidím ceduli hotel, tak neváhám a brzdím. Zajíždím na dvůr a už vidím jak se ke mě z povzdálí řítí malí kluci s očima na vrch hlavy. V domě, kde je restaurace, se posunkama domlouvám s panem majitelem kolik chce za noc. Cena je přiměřená a atmosféra neuvěřitelná! Zůstávám. Po vybalení, za stálého pozorování chlapců, se řádně najím a napiju. Pak se motám kolem motorky a snažím se komunikovat s klukama. Je jich 6 bratrů, nejstarší asi 14 let a nejmešímu  a nejstydlivějšímu tak 4. Snažím se s mrňousem udělat kšeft, za kšiltovku si s ním udělám fotku. Když špindíru posadím na moto a koukám do hledáčku tak mi začne hlavou běhat něco zvláštního. Jestli se nechovám jak prase, jestli to není pro něj nedůstojný, že se tu tak naparuju s foťákem. Nějak sem se s tím v tu chvíli nemohl srovnat. Foťák jsem dal na automat, abych to rychle cvakl a šel sem ho sundat. Ale pak mě to přeslo a teď mě možná i mrzí, že sem neudělal fotku pořádnou. Když sem caparta sundal, vzal mě pan domácí, samozřejmě v doprovodu synů, ukázat své chlouby. Prasata, slepice, pohublé krávy, rozestavěný dům a krásný výhled do kopců! Je to tu pro mě neuvěřitelně exotický. Kdybych viděl tisíc fotek tohodle  místa, těch lidí, tak neucítím nic z toho, co mi tady teď probíhá tělem. Po skromné ale teplé sprše mě čeká večeře u které se potkám s místními mladíky, kteří umí italsky. Jeden je z Itálie vyhoštěn za práci na černo ( ale pěkně to zaobalil než to zněj vypadlo) a druhej je vyhoštěnej z Řecka. Byl s nimi i místní učitel, který řeč neuměl, ale byl by mi stačil k debatě jen on. Kluci už měli pěkně nakoupíno, tak jim to kecalo. Když byl moment, pan učitel se snažil ptát a neskrýval zvědavost, ale bohužel najivní mladíci snahu o debatu vždy nějak zazdili. Mírně ovíněn se ukládám do duchen.

Že bych se vyspal skvěle se říct nedá, ale na to že v noci přijedou nějací lidé sem byl upozorněn. Hulákala kvílavá hudba snad celou noc. Balím si věci a při pohledu z okna je mi jasný jak se mám oblíknout. Krásný včerejšek je ta tam. Pěknejch pár desítek kilometrů se ještě motám kdesi v kopcích. Pak narazím na cestu, kterou už vidím na mapě. Doleva je město Shkoder a pak Černá Hora a doprava Kosovo. Mrzí mě, že sem jel doleva, ale nebyl jsem si jistý, že se dá pak z Kosova projet do Srbska. Takže volím delší, ale jistou cestu přes Černou horu. Sjíždím zase z kopců blíž k pobřeží a ruch sílí. Ve městě sem se zakufroval jako prase, lidi pobíhají všude jak chtěj a absence kloudnýho značení mě dostala do úzkých. Ptám se chlápka na směr Montenegro, nemyslím, že by to nevěděl, ale nedokázal to vysvětlit. Tak o radu žádám dalšího strejce, co zrovna nasedá na skůtr – a jaj =). Zavěsil tašky na řidítka. Významné mávnutí ruky jsem si vyložil jako „ pojeď za mnou“. Že sem někoho nesestřelil mi bylo na konci té zběsilé jízdy dost divný. Zajeli jsme do centra, kde to byla hlava na hlavě, že sem chvílema nerozpoznal ani mého průvodce. Avšak za moment už zastavuje a ukazuje směr. Zastavím abych poděkoval a spěšně to beru na hranice. Je od rána hnusně a už mě to začíná štvát. Krátká fronta na celnici a už mě vítá Montenegro. Do Hlavního města je to co by kamenem dohodil a zbytek dojel za hoďku na motorce. Pěkně prochladlý a mrzutý zastavím u obchoďáku na sídlišti na krátkou pauzu. Jen se rozhlédnu po poloprázdným parkovišti zmerčím spratka v rozervaným svetru jak se ke mě hrne. V očích mu jasně čtu překvapení, „ óóó, turista v říjnu!“. S nataženýma rukama u mě zastaví. „Co chceš?“, povídám pěkně česky. „Money“ jasná stručná odpověď. Nejen, že nic nedostal, ale slíznul si i to, že tu maj tak hnusně – chudák=). Natankuju a šinu si to směrem do nepěkné blízké budoucnosti. Za pár hodin jsem už na Srbských hranicích, kde tentokrát neprocházím s laxním přístupem. Mladík si s veškerou vážností kontroluje veškeré dokumenty, ale pak mi mile pokyne na cestu. Za hodinu bude tma tak se snažím dojet co nejdál od hranic abych toho zejtra neměl tolik. V městečku, kam už dojíždím za tmy, mě vítá hulákání elektronického meuzína z místní mešity. Snad hodinu to tu křížem krážem projíždím a hledám hotel. Jeden mě pošle tam druhej zas tam a já už bych je nejradši taky někam poslal. Vážně nevím. Bylo tak 5 stupňů a já měl neskutečnou radost, když mi poradila slečna na benzínce kde je hotel. Popis nebyl složitý, jen ukázala prstem na budovu pod silničním nájezdem, kudy jsem asi 15x projel. Málem jsem se složil, když mi frajer na recepci řekl, že mě neubytuje, jelikož na pokojích netopí! Navlíkám na sebe znova promoklou kuklu a rukavice a bez plánu nasedám a valím dál směr Bělehrad. V přílbě si to slovně vyřídím s celým Srbskem a je mi chvíli lépe=). Jenže Srbska se to zřejmě dotklo a tak mi za půl hoďky naservíruje krásný motel u silnice, kde mě čeká luxusní vytopený pokojíček za 12 Euro a pro Biga pěknej přístřešek.

Ráno se trošku zděsím, když oknem vidím v dály zasněžené kopce. Ale oblíkám suchý a vyhřátý hadry a věřím, že dnešek bude příjemnější. Asi tak prvních 15 kilometrů lehce mrholilo, ale pak mrholit přestalo...začalo chumelit! Stoupám výš a výš, sněhu příbejvá a já musím co půl minuty stírat sníh z plexi na přilbě. Je mi zima jako prase. Cesta pořád stoupá a za nedlouho už je tolik sněhu, že se drží i na silnici. Jedu extra opatrně, švihnout sebou tak nemám sílu už na nic. Minul jsem ukazatel nadmořské výšky, 950m.n.m. a myslím, že jsem v jedné části byl i přes tisíc. Proklínám se! „Jsem určitě jedinej debil na celým Balkánu co tu jede na motorce!“ Začínám klesat a za chvíli už sníh na silnici není a pak se mi utrhl nános sněhu na štítu motorky, potom mi sjela krusta i z přilby. Když už zas jen krásně pršelo odhodlal jsme se k zastavení do kterého se mi předtím nechtělo. Sesednu a lovím foťák, když tu vám ve mě hrkne. Snad už blouzním z hladu nebo slyším motorku? No jo, je to motorkaaaa... ze stejnýho směru jako já se teď valí naloženej bavorák 650. Nadšeně zamávám a kolega už tam kope rychlosti a zajíždí ke mně. Bylo mi blaze, když jsem viděl na jeho nohou pytle na odpadky. Zvláštní chvíle. Stojíme tu dva vymrzlí a vyřízený mamlasi, oba nesmyslně obložený motorky, oba na nohou pytle na odpadky a přece oba zapálený do své cesty za neznámem. Klučina (tak třicátník) byl z Anglie. Moje mizerná zásoba anglických vulgárních slov stačila na to aby jsme zhodnotili posledních 150 km cesty =). Když mi pověděl kam jede, spadla mi čelist...jede z Londýna...a jede do Sydney! Nádhera! Přestal jsem lamentovat nad mou troškou ušmudlanejch kilometru po Balkáně. Kus cesty jsme jeli společně a pak se rozjeli každý svým směrem. On na Sofii a já pokračuji na Bělehrad, který se chystá ubrat další velkou část z mých chabých sil.  Chčije jako prase a já vjíždím do srbské metropole, není jiné cesty než projet centrem abych jel směrem, kterým potřebuji. Navigaci mám kapse – ten déšť by nedala – což samozřejmě zaviní to, že sjedu blbě. To špatné odbočení se mi postará o pořádnou prohlídku centra. Hromady jednosměrek mě tahají hustým provozem chvíli tam pak zas támhle, hlavně ne kam potřebuju. Nejvíc mě medí tramvajové koleje, na kterých jsem nejednou málem lehl. Něž najedu na správnou výpadovku ani nemám čas se pořádně rozhlížet, ale pak jsem si začal trošku prohlížet. Bělehrad není nepodobný Praze (teda i celý Srbsko je hodně podobný Česku). Jeden z větších rozdílů byla polorozpadlá a vyhořelá budova obehnaná pletivem – zřejmě se jednalo o budovu národní televize, která byla cílem bombardování. Když už projíždím průmyslovým okrajem města, dělám zastávku. Postavím se u okraje vjezdu do nějaký fabriky – rekognsokuju prostor a myslím, že tu nikomu nebudu překážet. Strhávám odpadkový pytle, ze kterých už byli spíš jen cáry, stahuju nasáklý rukavice, prohlížím varhánky na dlaních – no varhánky spíš varhany. Už už táhám sušenku a žene se ke mě chlápek, zřejmě vrátnej co mě de vyhnat! S očekáváním toho co chce se mi ksicht protáhl víc než už byl. Když se zeptal, „ máš problém? Můžu ti nějak pomoct? Jeho ochota mě trošku zahřála a s díky povídám, že kromě zimy a deště je to OK. „Tak pojď na chvíli dovnitř! Odkud jedeš? Pojď, na kafe nebo čaj“. Neváhám. Vděčně se krčím na křesílku v luxusní vrátnici, mačkám teplej hrnek a pozoruju jakej tu maj fofr. V čase mezi telefonátama a ovládáním brány se snažíme s chlápkem komunikovat v základních anglických frázích, ale občas i čeština nebo srbština postačí. Když dávno prázdnej hrnek vychladl, tak poděkuju a daruji jedno balení italských doutníčků. Čeká mě ještě kus cesty a po takový super seanci se mi jede hned líp, ale to nevím, že moje dnešní trápení ještě nekončí. Chci dneska spát už v Gerníku takže nabuzen Roibosem to beru šmahem. Srbská hranice, jako na vjezdu veškerá kontrola probíhá poctivě, ale rumunská strana je dokonalá vizitka své země. Poničená bouda v lesích a pod závorou stojící shnilá nepojízdná dacie a kolem ní pár montérů. Musím vjet výjezdní stranou a než vezmu pořádně za plyn tak mě staví celní kontrola – připravte si doklady a pokud máte alkohol a cigarety tak připravit k prohlídce. Myslím, že můj pohled jasně tomu klučinovi řekl co si o něm myslím! Takže zase dolu rukavice, vytáhnout doklady, slízt a otevřít kufry. Když se dostatěčně vynadíval na moje trenky a fusky v boxech, vrátil mi doklady a poslal mě pryč. Zbývá ještě tak 2 – 3 hodiny jízdy ale už se stmívá a to není dobrý. Vesnice je v lesích a cesta je dost drsná. V Moravitě si uvědomuju, že si cestu nepamatuju tak jak jsem si myslel. Už melu z posledního jsem 11 hodin v sedle a konec cesty je třešničkou mého promočeného dortu. Rozmáchanou lesní cestou stoupám do kopců. Na jedničku a voči navrch hlavy. Tma jak v prdeli, déšť a zozbahněná cesta! Co víc mi chybí?! křižovatka uprostřed lesů! Zničeně stojím v kaluži a světlem kroutím na jednu a na druhou stranu a hádám, která je ta správná. Kudy kam? Postavím Mazla na stojan ani nevím co du vlastně hledat. Udělal jsem pár kroků od motorky a všiml si maringotky u které se v tu chvíli otevřeli dveře. Zamrazilo mě, to snad už není ani klika. Vyšel chlap s baterkou a ptám se ho kudy na Girnik, ten bez váhání ukázal napravo. Jedu jak mi poradil a v hlavě si promílám vzpomínku, na loňský rok. Odpoledne jsme seděli v hospodě s místníma a kolem nás prošla skupinka Čechů. Šli už přesně nevím kam, ale podstatná byla reakce jednoho kluka u našeho stolu, že za chvíli bude tma a není rozumný se tady potulovat a navíc jako cizinec. Já se teď snažil tuhle myšlenku potlačit pocitem vítězství – ještě pár km a jsem na tam. Přišlo prudký klesání, který mě hodně vyděsilo. Mám stoupat na kopec! Úplně férovej strach mě dohnal k tomu abych se otočil a jel zpátky a koukal jestli jsem nepřejel nějakou jinou odbočku. Ne, dojel jsem až k maringotce, vyšel zase chlápek a tak si s nim ujasňuji vzhled cesty do vesnice. Pokejváním potvrdí moje gesto o klesaní a já se teda zas vydal tam do tmy. Pouliční lampa mě vítá jak maják znaveného mořeplavce. Radůstkou v dnešním dni byla možnost spát u stejné rodiny jako loni. Do duchen zalejzám u úžasným pocitem. Uvědomil jsem si, že to nebyl nepovedenej den ba naopak. Nesekl jsem s sebou na 5 cm sněhu v srbskejch horách a ani nejsem ztracenej někde v rumunskejch lesích.

Ještě dvě noci jsem strávil dokonalím relaxem v romantické české vesnici za krásného podzimního počasí a pak se vydal už do Čech. Klikaké cesty jsem vyměnil za hlavní tahy a dálnice. S politováním jsem zjistil, že z 990 km cesty z Rumunska  byla nejhorší část na dálnici mezi Brnem a Humpolcem(když neberu cestu ráno k hlavní silnici).

Ač by se mohlo zdát, že cesta ze Sicílie byl pěknej humus hraničící se sebemrskačstvím=) i přes nepřízeň počasí jsem si to neskutečně užil. Bylo to skvělé dobrodružství plné nových prostředí a nových lidí a nových problémů potažmo zážitků =) !!!

Co se týká Biga, tak jsem neměl krom prasklý žárovky žádnej problém. Žádný statistiky o spotřebě, či kolik to stálo si nevedu – tak jako tak to tam musim nalejt a zaplatit. Najel sem asi 7500 km a viděl něco málo z osmy států starýho kontinentu. Věřím, že další cesta už bude za hranice Evropy.

Xico