Albánie, Černá hora… 2009
Vůbec mě nenapadá proč, ale jeho rozhodnutí beru. Po dlouhém vítání a krátkém objímaní sedáme s rozzářenými úsměvy na naše zobaté skvosty a vyrážíme vstříc balkánskému dobrodružství. Bereme to přes Bratislavu na Maďary do kempu ve vesnici Vajta, kde jsme loni dovolenou končili. Cestou řešíme první drobný (a naštěstí i poslední) technický problém. Praská mi spojkové lanko, a tudíž si Aldy špiní ruce. Je to hošík šikovný a za 20 minut můžeme jet dál. Do kempu dojíždíme za světla a ani nestavíme stan. Na večer však začíná pršet a holandsko-maďarský majitelo-provozovatelo-recepční nám nabízí ubytovaní v temném sklepě. Chvíli si snažíme s deštěm poradit po svém, ale nakonec sklepní nabídku s přijímáme. Kdybychom však takovou nabídku dostali v sousedním Rakousku, asi bychom ji odmítli.
Neděle 23.8.
Můj dnešní itinerář cesty je zcela jasný. Přes Bosnu do Černé Hory, co nejblíže k Albánským hranicím. Po poledním přejezdu do Bosny se začínají ozývat naše žaludky. Domlouváme se, že okoštujeme balkánskou lahůdku, a to pečenou ovečku na rožni. Zastavujeme u klasického pohoštění „Cafe-baru“ a objednáváme si onu dobrotu. Pan číšník bere z pultu obrovský pečený, ale studený kus masiska a strojem, podobnému těm, kterým se slepicím drtí kosti, porcuje kus na hromadu drtě, obsahující jak maso tak i kosti, o loji a šlachách ani nemluvě. Studené maso nechce od kosti vůbec pustit, natahuje se jak z pryže, ale nakonec podléhá našim nabroušeným tesákům. Okolo hospody se sjíždějí další a další vozy a všichni si dávají to samé co my , olizují se až za ušima a hlasitě u toho říhají. Platíme několik desítek éček a pokračujeme dál. Jedeme těmi vedlejšími cestami, občas mineme nějaké minové políčko, projedeme zapomenutou vesničku a na Bosensko-Černohorský přechod přijíždíme až za soumraku. V Černé Hoře je už tma jak v pytli a po krátkém bloudění se ubytováváme v pokojích nad autobusoservisem ve městě Pljeva s výhledem na krásnou tepelnou elektrárnu.
Pondělí 24.8.
Hodinu po výjezdu od nocležiště nás čeká přenádherný přírodní majstrštyk, a to kaňon řeky Tary. Je to nejhlubší kaňon v Evropě a druhý nejhlubší na světě a možná i v celé galaxii. Jedeme po levém břehu dolů po proudu. Zatáčka střídá zatáčku, stupačky jiskří, sluníčko svítí, pěkně se kochá, pěkně se jede. Dojíždíme do města Plav. Dokupujeme zásoby a benzín a vydáváme se cestou, která vypadá jako kdyby vedla k místnímu kolchozu, a přitom vede na Albánskou hranici. Celnice vypadá jak z pohádky Tři veteráni. Dvě unimobuňky, k jedné přivázaná koza, vedle ní kapající kohoutek a závora. Po vyřízení formalit nám jeden z celníků závoru zvedá a jsme v Albánii. Špatná asfaltka končí, pěkná šotolinka začíná, ale po 10 metrech taky končí a začíná cesta kamenitá. Kameny jsou různé, od těch malých jako dětská pěstička až po ty velké jako koňská hlavička. Ale je tu krásně! Jedeme hraničním pohořím Prokletije, skaliska se tyčí, sem tam prase, tu a tam kozičky či oslík. Přichází intenzivní 20-ti minutový slejvák a jsme na kost. To nám však neubírá na naši skvělé náladě a pokračujeme v kochání a skákání. Občas nás mine staré pajero či patrol, občas projedeme nějakou tou horskou albánskou vesnicí a jsme velmi překvapeni, jak jsou zde mladí lidé moderně a vkusně oblečeni a jak neustále telefonují. Pomalu se začínáme rozhlížet, kde hlavu složit a po chvíli stavíme stan na miniaturním hřišťátku před skromným albánským obydlím. Poprvé se setkáváme s albánskou pohostinností. Od sousedky dostáváme studenou pitnou vodu a igelit, protože začíná poprchávat. Když už jsme po jídle ve stanu a chystáme se na spánek, přichází náš soused a zve nás k sobě domů. Sedíme s celou rodinnou, včetně dětí, u stolu a kromě posunků, že máme jíst a pít, nerozumíme vůbec ničemu, a to ani podle slovníku. Zjistit jméno či věk člověka, s nímž se bavíte je během dvou hodin zcela vyloučeno. Albánci na sebe hledí, máchají rukama a smějí se, jak nám nerozumí. Jediné co se dá, je komunikovat o finančních částkách a to jen psanou formou. Pak se domácí nás doptává, kolik chceme nechat v Albánii peněz za naši návštěvu. Když mu na papír píšeme částku 1.500 euro pro tři lidi na týden, tak se začíná vztekat. Zdá se mu to málo a výraz v jeho opálené tváři se z obličeje přátelského strýce pomalu mění ve výraz nenasytné krvelačné horské albánské šelmy a jen velký zlatý kříž na jeho hrudi mě ujišťuje, že nám neublíží, že nám v noci uši neuřeže a nosy od hlav kleštěmi na plech neoddělí. Naštěstí se brzy zklidňuje a my si raději jdeme lehnout. Dokonce přestává i pršet.
Úterý 25.8.
Ráno se nám nevstává příliš dobře. Téměř celou noc kolem nás jezdili do hor místní svými vybydlenými, rozhrkanými a hlučnými mercedesy. A to jsme si mysleli, že dál kolem našeho stanu už cesta nikam nevede. Sušíme stan a oblečení, loučíme s našimi hostiteli a pokračujeme dál v cestě necestě krásným údolím Prokletije směrem do města Koplik. Cesta začíná být dost stereotypní, všude samý kámen, osel, skála průzračná říčka či lagunka nebo mercedes. Konečně dojíždíme do Kopliku, kde vyměňujeme éčka za místní leky a preventivně společně investujeme asi 300 leků (2,5 eček) do pumpičky, kterou nakonec ani nepotřebujeme. Život v koliku je opravdu veselý. Z aut hraje balkánská hudba, všichni troubí, mávají na sebe a usmívají se. Nikdo nic neřeší, nikam nespěchá, jen si potrubuje a užívá si. Uprostřed křižovatky stojí policajt a protože mu dali píšťalku, tak na ni přerušovaně píská, ale nic tím nemyslí. Potkáváme zde první krajany. Jsou jimi klienti nějakého cyklistického zájezdu z Prahy. Po výměně pár užitečných rad a informací pokračujeme směrem do národního parku Theth (pozor čti fef a prskni u toho). Po pár desítek kilometrů končí zánovní asfaltka a už to zase začíná, šutry, šotolina a prach a různých poměrech. V cafe-restaurantu si dáváme něco na zub. Donáší nám něco na způsob čevapčiči a opět jejich oblíbený sýr. Dál jedem do Thethu – centra albánským Alp pře průsmyk, který bývá 7 měsíců v roce neprůjezdný kvůli sněhu. V těchto končinách je nesmírná rozmanitost alpské květeny a zvířectva. Voní to tu bylinkami a atmosféra některých výhledů se ani nedá popsat. K večeru dojíždíme do Thethu a ubytováváme se ve stavení, který jednou polovinou slouží jako třígenerační rodinný dům a druhou jako ubytovna. Dostáváme dvouchodovou večeři, polévka je opravdu dobrá a dozvídám se, že jde o jakousi národní albánskou specialitu, jejíž albánský výraz již pochopitelně nevím.Chválím ji dívčině, která se o nás stará a dostávám přidáno. Druhý chod je opět ono klasické jídlo, a to albánské sýro-bramboro-chlebo. Při večeři sedá vedle našeho stolu zvláštní drobný klouček s nealbánským zjevem a otvírá si knihu. Pokukuji po něm a všímám si, že odstavce v jeho knize jsou zarovnány vpravo. Protože jsem velmi zvídavý, tak se ho ptám odkud pochází a nestačíme se divit. Je to izraelský student s Jeruzaléma, který si tuto lokalitu našel na Google Earth a zcela sám se sem na měsíc vydal. My jen nevěřícně zíráme a jdeme si lehnout.
Středa 26.8.
Po procitnutí jdeme na snídani, kterou jsme si objednali na sedmou hodinu. Opět dostáváme sýr a shodujeme se že nám známé pořekadlo „Zdraví, sílu najdeš v sýru“ pochází zřejmě odtud. Balíme se a ještě jednou se naší ubytovatelky ptám, za kolik kilometrů začne asfalt. Odvětí mi že za 4 km, ale že chtěla říci 40 km se bohužel dozvídáme po několika hodinách úmorné cesty. Jedeme kolem horské řeky dolů. Cestou míjíme několik malých vesnic, několik u cesty bezprizorně na nic čekajících Albánců a dojíždíme do druhého největšího města Skodar. Láďa je lehce znechucen hodnotami místních teplot a nakrmen prachem ironicky opakuje: „ Tady je to hrozný, jenom vedro, všude samé šutry, bordel a jinak nic, jedeme někam k moři.“ Jen přitakáváme: „ Máš pravdu Láďo, je tu fakt pěkně teploučko“.
Po Škodaru trošku bloudíme. Policista nám ukazuje cestu a jedeme se zchladit k moři. Pláž je veliká, černo písečná, docela navštěvovaná a hrozně špinavá. Písek je rozpálený, že se po něm naboso chodit nedá, a tak skáčeme do vody. Po hodinovém mořském dovádění, jedeme směr Fierze, odkud vyjíždí trajekt a koukáme se po ubytování. Po cestě potkáváme pětičlennou skupinu z Prahy na trojici motorek alias Bobíkovu partu. Nestačíme se divit, jaký typ motocyklů zvolili pro cestování tímto krajem. Dva těžké cruisery a vlajková loď od BMW a ještě ve dvou a v Albánii nám připadají jako dost velká úleťárna. Útočištěm se nám stává kemp v samotném Fierze, kde kromě frantíků s obytňákem nikdo není. Domlouvám cenu 2 éčka na hlavu i motorkou a ohříváme si konzervy. V kempu nás zaujalo, jakým způsobem vyřešili umístění restaurace, aby nemuseli řešit střechu. Akorát dozdili místo pod mostem, srovnali podlahu a nanosili stoly a židle. Restaurace je otevřena a opravdu funguje.
Čtvrtek 27.8.
Ráno snídáme fíky. Vyjíždíme z kempu nahoru k přehradě,objíždíme kolonu aut, projíždíme tunelem a jsme v přístavu. Potkáváme zde mladý český pár. Je zde pěšmo. Za chvíli dojíždí Bobíkova parta a i trajekt, kterýbravurně přiráží ke břehu. Vyloďování probíhá rychle, horší je to s naloďováním. Po palubě pobíhá několik naváděčů-koordinátorů a navigují řidiče tak, aby nikde nezbyl ani centimetr místa. Na relativně malý trajekt se toho vleze opravdu mnoho. Dva kamiony s návěsem, bagr, domíchávač plný betonu, několik motorek, a nespočet osobáků. Po dvou hodinách je naloděno a vyplouváme s několika hodinovým zpožděním, na albánské poměry však téměř včas. Jsme plni očekávání, protože dle znalých světoběžníků nás čeká jedna z nejkrásnějších vodních cest na světě. Podívaná je to opravdu nádherná, skaliska téměř kolmo zabíhají do jezera, které má takovou barvu, že by ji ani nejšikovnější malíř-natěrač nenamíchal. Albánská vlajka se hrdě třepetá ve větru, naftové motory burácejí a všichni zírají. Někdo na okolí a někdo na velmi povedenou mladou vyzývavou albánskou pasažérku. Chlapci se shodují na tom, že by jí to mnohem více slušelo jako nahaté trosečnici vyplavené spolu se mnou na jednom z ostrůvků jezera. Chvíli přemýšlím nad tím, že po ní skočím, hodím ji přes palubu a vrhnu se za ní jako její opálený statečný zachránce, ale odrazuje mě pistole, kterou má za pasem zastrčenou jeden z jejich třech šamstrů či snad chcete-li píchačů. Po téměř třech hodinách plavby přistáváme v přístavu. Obsluha lodi úplně bez ostychu začíná vypouštět několik desítek litrů vyjetého oleje do vody a ropná skvrna se zvětšuje. Nás už to nepřekvapí, jen zamrzí. Dále nás čeká krásná cesta po zánovní asfaltce kolem kaskády přehrad. Jedna zatáčka střídá druhou a krásně se v nich klopí. Zastavujeme na rybu a poté dojíždíme do města Škodar. Poměrně rychle orientujeme a směřujeme k Černohorským hranicím. Člověk v civilu koordinuje přijíždějící vozidla a posílá nás na přechod pro pěší. Albánský celník jednou rukou přijímá naše pasy, druhou si cpe do úst čokoládu, kterou mu podává jeho černohorský kolega. Je velmi veselý, usmívá se a rukou naznačuje otáčení rukojetí plynu. Chce po nás jakousi vstupní protokol a mi říkáme, že žádný nemáme. Chvíli nechápe že nám protokoly nedali, ale když mu říkám, že jsem jeli přes přechod Vermosh, zachechtá se a mávne rukou. Každý platíme jednou euro, místo pěti (ekologická taxa je 1 euro/za den) a pan celník nás pouští. A protože je svět malý, potkáváme zde i jednoho bývalého bigaře s družkou či manželkou, oba na jedné 1150 GS. Největší radost měl z Aldyho, kterého pozdravil větou: „Nazdááár Vorle, kde já tě nepotkám…“ Dál naše cesta vede do asi 20 km vzdáleného apartmánu President v osadě Utijeha Mezi městy Bar a Ulcinj, kde jsme trávili dovolenou i loni.. Za stmívání přijíždíme na místo, paní domácí mě a Aldyho poznává, radostně nás vítá a se slovy „stálí hosti“ každému z nás slevuje tři eura z nocoosobojednotky a posílá svého chotě pro litr rakije a to jsme tu teprve podruhé. Ubytováváme se a naše dovolená se rázem mění z dobrodružně –cestovně – poznávací na válecí, koupací a chlastací...
Celý týden od 28.8 do 3.9.
Následující týden vypadal každý den obdobně. Pivo, ryby, kořalka, moře, mušle, kajaky , šlapadla, slunění atd. a to v různých délkách, množstvích a pořadích. Prostě vegáč.
Čtvrtek 3.9.
Doléváme oleje, mažeme řetězy, balíme se, loučíme se a odjíždíme směr NP Durmitor. Trochu si pohrávám s myšlenkou, že pokud se někde nezasekáme, tak bychom mohli stihnout raftování na řece Taře. Projíždíme Nikšičem, kde se vyrábí pivo, kterého jsem vypili hektolitry a poté pohořím Durmitor, kterým vede roztomilá klikatá asfaltová cestička. Kopce jsou to moc pěkné, ale s Albánií se moc srovnat nedá, je to prostě něco jiného. Na druhé straně Durmitoru sjíždíme spoustou tunelů a zatáček k Pivskému jezeru a dál k raftařské osadě Ščepan Polje. I zde nás pan domácí poznává a já toho hned využívám a nenápadně se ho ptám, jestli je letos voda a jestli je to sjízdné. Za chvíli jsem s ním domluvený na sto eurech pro nás tři včetně hodinové jízdy landroverem, dvouhodinovým raftováním, večeří a ubytováním. Gajdové (průvodci) nafukují raft a my se oblékáme, nakládáme člun na auto a vyrážíme. Po off jízdě přijíždíme k vodě, nasazujeme přilby, bereme pádla a hurá na vodu. Není ji sice moc, ale za ty prachy… Na vodě to občas šplouchne, ale jinak žádná velká divočina. Aldymu i Láďovi to na vodě opravdu jde. Na raftování je zde však lepší zajet v dubnu či květnu. Hladina je o tři metry výš a úsek, kterého sjetí v srpnu trvá 2,5 hod se dá v jarních měsících „sfouknout“ za 25 min. Když dojíždíme , začíná se smrákat. Jdem povečeřet, lehoulince popít a alou do hajan. Koho by zajímalo raftování na Taře, tak více na: www.taratour.com .
Pátek 4.9.
Ráno vyrážíme brzy. Rychle přejíždíme do Bosny a nasazujeme poměrně pružné tempo. Projíždíme městy Foca, Sarajevo a Zenica a brzy jsme v horní části Chorvatska a za trochu delší chvíli v Maďarsku. Ze sedel našich ořů obdivujeme město Pésc a útočištěm se nám stává kemp u Balatonu nesoucí libový název „Romantica camping“ . Na svatební cestu sem však raději nejezděte, neboť kemp je vzdálen asi 50 m od železniční tratě a 20m od poměrně frekventované silnice. Po trati sice v devět hodin přestávají jezdit osobní vlaky, ale začínají jezdit vlaky nákladní, které jsou ještě delší a hlavně těžší. Silnice se na noc sice uklidní, ale o to je to horší, když se z nenadání prořítí spěchající maďarský adolescent na dvoutaktním skútru. Jak to řve, když to točí do plnejch si asi všichni dokážeme představit.
Sobota 5.9.
Zcela nevyspaní a otrávení opouštíme tento romantický kout Balatonu a podle instinktu jedeme na Bratislavu. Padesát km před Györem začíná solidně cedit, tak poprvé za tuhle dovolenou oblékáme nemoky. V Bratislavě zůstávám, protože jedu navštívit strýčka a kluci pokračují do překrásného českého podhůří orlických hor.
Závěrem.
Na cestě jsme byli 14 dní, ujeli jsem asi 3.400 km. Bigy žraly kolem pěti litrů. Kdyby mi neprasklo spojkové lanko, tak bych mohl říct, že to naše stroje přečkali úplně bez závad.
Našim cílem byla Albánie, kterou jsme z části poznali, ale ne tak moc jak jsem si původně představoval. Důvodem byly obrovské teploty, ve kterých jezdit celý den na dvojku je totální utrpení. Dosti nepříjemný je i prach z nezpevněný cest, který žere každý, kdo v koloně nejede první. Otázkou zůstává kdy se do této země vydat. Jet tam později by znamenalo zatmět už v pět hodin. Jet tam, dříve může znamenat totálně nevychytat počasí a celou dobu tam moknout. No pak si ,člověče, vyber.
Mambič
Aldy DR BIG 98
Láda DR BIG 97
Mambič DR BIG 98