SICILIA_09 - na kovářské stezce
Po krátké svačince na břehu solného jezera Traunsee jsem se proplétal silnicemi abych se dostal k Zell am See odkud vede cesta kolem Grossglockneru. Sice jsem nečekal, že je to placenej úsek, ale vem těch 18€ čert! Byla to nádhera! Vystoupal jsem až skoro do 2500m.n. m., všude jsou hromady sněhu. Špice nejvyšší hory Rakouska byla sice v mlze, ale když jsem přejel za kopeček počasí se vybralo a byl nádhernej výhled. Dolu to byl řádnej sešup a tak než jsem se nadál byla rovinka a hranice a kemp=). Po 606 km sem dost utahanej, takže sprcha, dvě pifka a bouna note.
Den druhý
Brzká ranní vstávačka...dožvejkávám rohlíky ze včera a jdu se mrknout za lesík hned vedle kempu. Pár metrů za stanem se zvedá kopec - typický alpský pohled - široké domy v zelených stráních - nádhera! Kromě mě se tu, na ouzké pěší stezce, producírují jen dva psí kamarádi, kteří systematicky obchází každou lavičku a čmuchají něco k žrádlu. Po krátké procházce nasedám a pádím směr jih. Projíždím nádherné italské dolomity. Je sice trošku zataženo, ale i tak jsou pohledy na skalnaté štíty úchvatné! Při jedné fotozastávce jsem nevychytal terén a padl. Levý kufr dostal slušnou ránu, ale hlavně, že neruplo zrcátko to bych byl mrzutej=). Když už cesta pomalu opouští hory začíná dálnice, po které si ukracuju trošku cesty, abych dojel za včas na krátkou návštěvu - čeká mně Claudio Bottero, jeden z nejuznávanějších italských kovářů. O všem co jsem o něm slyšel se záhy přesvědčuji - dílna se jen blejská, kompletní výbava o které se ani mnohým kovářům nezdá! Po vřelém přijetí a dostatečném nabažení puntičkářské (nemyšleno ve zlém) dílny pokračuje kovářská stezka dál. Asi půl hodiny cesty směr Benátky je muzeum Toniho Benetona, kdo není kovář či zainteresovaný znalec moderního umění tak neocení, umělce, který našel novou cestu ve spojení moderního umění z kovu. Dělám pár fotek kousků, které od svého vzniku nezestárli ani o vteřinu. Jako prezent pro zahraničního kováře jsem dostal knihu, které si moc vážím. Ještě tu byla možnost požádat o prohlídku dílny, která normálně není přístupná, ale díky konexím by to nebyl problém, avšak bylo pozdní odpoledne a já bych rád ještě do Benátek. Takže to beru hopem a za pár minut už přejíždím most a vítá mě Venezia. Nechtěl jsem parkovat na neplaceném (nehlídaném) parkovišti a tak si vystávám frontu v koloně aut. Po 40 minutách když už čekám před vjezdem do poschoďového parkoviště mi chlápek řekne, že tam motorky nesměj!!! Ten kretén na mě civěl dobrých 20 minut a ani gestem nenaznačil, že to není pro motorky! Už mě na jedno parkoviště nechtěli pustit, takže sem myslel, že ho vezmu přilbou po palici=) avšak sem mu řekl jen pár českejch slovíček a otočil se. Po prosebném gestu na chlápka u vedlejšího parkoviště mě pokynul, ať tam zajedu. Když mi řekl cenu myslel sem, že se sesypu už dneska úplně – 15éček na den. A jinej tarif není. Když už jsem tu tak to chci vidět, beru kartičku (platí se pak) a zajíždím do 4 patra kde je flek už jen pro jednu motorku. Chci to tu vzít jen v rychlosti abych měl čas ještě najít kemp. Po hodině šmajdání v turistickým chumlu začne slušnej slejvák, nacpaný ulice se v mžiku vylidněj a všechno dostává docela jinej rozměr – teď se mi to tu teprve líbí. Energie prostor, ve kterých se odehrávala úctyhodná část italského umění přebyla, na malý moment, tu dnes všední maškarádu. Než sem se nadál už zase marokánci rozbalovali deky kde se dá, aby na nich vystavovali různé shity na prodej, stánkaři odkryli plachty z nechutně předražených cetek a já šel k motorce, kde na mě čekalo milé překvapení. Když sem stál u kasy tak chlápek divně civí na monitor a nevěří, že by u nich někdo parkoval jen 2 hodiny. Tak se na mě podívá, na monitor a na mě a pak vezme velký červený razítko ANULLATO=) a já sem ušetřil 15 euro. (jo a to sem zapomněl: ráno jsem najel k blbý závoře na sjezdu z dálnice kde nebylo možný platit penězma, ale jen kartou. Tak když na mě začal kamioňák troubit jak zběsilej tak se brána otevřela a já ušetřil 3, eura-pokud mi domu nepřijde pokuta=). Ani nevím jak se mi to v tom shluku nájezdů a sjezdů na dálnice a různý jiný silnice podařilo, ale ani ne za půl hoďky už mám pěknej klidnej kemp. Takže sprška, pivko a trošku krkolomný ale příjemný povídaní německým motopárem (on-GS1200 a ona 650-ideální kombinace=).
Den třetí
Vyrazil jsem časně ráno a kolem moře sem si to šinul až do Ceseny, kde jsem se otočil k moři zády a vydal se směr kopce. Na oběd jsem byl u kamaráda, skvělého kováře, Roberta Giordaniho, kde zůstanu přes noc. Akorát jsem se zde potkal se dvěma kovářskýma chalanama – jeden japonec druhý hrdý toskánec, kteří po obědě jedou do Čech na kovářský kurz výroby nářadí na hradě Helfštýně, vedený Karlem Burešem. Dneska krom toho, že jsem vjel do uzavřený tratě cyklistickýho závodu, takže jsem měl cca 15 km prázdnou silnici olemovanou čumilama, se nic zajímavýho nedělo. Zejtra čekám větší mazec=) ROMA.
Den čtvrtý
S „adoptivní rodinkou“ jsem se rozloučil už večer, takže ráno kolem 8 už jsem na cestě. Jedu po staré cestě na Řím proplétající se kolem dálnice, které jsem se až do odpoledne vyhýbal. Cesta byla super, málo kdo ji užívá a tak byla celá pro mě. Specielně jeden úsek, kde byla silnice z každý strany metr zarostlá těma plazivejma kytkama, sem se řádně kochal. Potom co jsem projel stádem ovcí pasoucí se na zarostlý silnici=) už byla vesnička a další a silnice rychlejší a bez ovcí. Kolem poledního jsem věděl že bych se měl pohnout tak jsem si to ukrátil 100km po dálnici. Odpoledne mě čeká další kovář, kousek od Říma. Avšak ten kousek je z druhý strany než odkud jedu já. Takže sem byl plný obav jak to zvládnu. Po prvním špatném najetí na supermegaobchvat se druhý pokus povedl a pak už to byla brnkačka. 4 pruhy v obou směrech je však pěkné povození=) stačilo jen řádně sledovat supermegavelký cedule a podle instrukcí sjet. Když už jsem doprovázen Jadranem k jeho haciendě projížděl polema a loukama říkal jsem si, že jsem takovou krásnou „vysočinu“ u Říma nečekal. Takže dnešní odpoledne strávím s Jadranem Stenicem, náruživým kovářem, který se společně se svým bratrem Matrinem vyznačují zvláštním moderním stylem svých prací. Jadran je taky cestovatel, takže se můžu na dlouhou řadu průvodců Lonely Planet v knihovně jen závistivě dívat. Vybaven malým průvodcem a plánkem centra hlavního města Itálie odcházím do pokoje pro hosty abych nabral síly na zítřejší turističení.
Den pátý – takzvaný volný=)
Ráno jsem jel v doprovodu Jadrana a jeho brazilské ženy vlakem až do centra (cca 15 minut). Odtud kousek metrem ke Koloseu kde začal můj pěší den. Splnil jsem asi všechny důležité body římského turisty – zmíněné Koloseum, Fontána di Trevi, Vatikán...atd. taky jsem si udělal procházku mimo turistickou zónu abych viděl jak to vypadá když na ulicích nejsou tlupy lidí a mezi se motajících tlupy uklizečů. Má to tu svoje kouzlo, svoji povahu. Moderní zástavba (tu co sem viděl já-neprošel jsem celej Řím=) mi pasovala ke klasické starší. Jako v každém velkoměstě co jsem zatím viděl nikdy nezklamala nádražní budova, tý berlínský to teda nesahá ani po peron, ale líbila se mi i tady. Pěkně utahanej jsem si dal k večeři luxusní těstoviny a dohajan.
Den šestý
Pokračoval jsem dál podél pobřeží které dnes nabylo konečné na kráse. Tohle už není zapráskaný Rimini! Moře je čistý, pláže volný a za plážema se hned zvedají zelený kopce. Využívám rady jak nejlépe projet kolem Neapol, ač bych jí rád někdy viděl. Možná se není čeho obávat ale mám toho před sebou ještě dost tak sem jí nechal bejt i s jejími hromadami odpadků=). Za Salermem se zase ukazuje moře...kochám se seč můžu, tohle doma nemáme. Kolem 3 odpoledne kotvím na pláži. Nechávám se trošku vomlátit vlnama a když jsem se pěkně orestoval na slunci jel jsem hledat kemp. Campingu je tu hafo, ale většina jen pro obytňáky. Avšak jeden pěknej se tu našel – za 10euro!!!(nejlevnější a zároveň nejlepší kemp za celou cestu). Když jsem si uvařil polívku nechtělo se mi dřepět na zemi tak jsem se chtěl zasunout do sedla jak tak občas relaxuju – nohy na padácích opřenej o top- ale jako největší trotl jsem to samozřejmě s vařící polívkou v ešusu nevychytal a padám s motorkou jak švestka! Takže si už nemůže levej kufr stěžovat – ránu už dostali oba dva=). Večer jsem steskně seděl na pláži a pozoroval nechutně romatickej západ slunce...někoho by to tu chtělo – aspoň aby vobral nudle z motoru.
Den sedmý
Po týdnu cesty jsem dnes viděl kus Itálie který opravdu stojí zato! Ještě než sem vjel do regiou Calabria, který je všeobecně považován za nejhezčí, jsem projel úžasnou trasu kolem pobřeží v kopcích – dalo by se říct možná i v horách. Z městeček je vidět daleko na azurové moře a cesty se kroutí jak žížala v záchvatu – kochací zastávky co chvíli. Pak už jsem se trošku zakousl a nezatavoval abych dneska ještě přejel na Sicílii. Na jihu Calábrie jsem byl překvapenej jak se změnil vzhled obydlí – rumunsko hadr. Když už jsem se blížil ke špičce italský boty tak sem odchytl jednoho rozumně vyhlížejícího pána a vyzvěděl odkud jezdí trajekt a jak to tak všechno funguje, páč to bylo prvně. Funguje to jednoduše zaplatí se 13vočí a až přijede ta bárka tak se na ní najede a pak se čeká až se votevřou druhý vrata=) nejdřív sem měl strach aby Bigouš nehapal ale ani se nehnul. Juhuuu první plavba po móóóři! O úsměv na rtech jsem záhy přišel když jsme se přímo z trajektu zapojili do katastrofálního provozu v Messině. Doposavaď jsem se v italském (rozuměj prasečím) provozu choval slušně, ale tady už to nešlo...strávil bych tu mládí. V závěsu za skůtrama projíždím co možná nejblíže semaforu ne-li až před něj a do toho se snažím sledovat značky. V závalu jednosměrek ztrácím přehled a tak se vzdávám vyhnutí se dálnici a kousek po ní svezu. Kousek od Taormíni –jednoho z tipu mého knižního průvodce- nacházím kemp a pro dnešek končím.
Den osmý
Ráno jsem nikam nechvátal. Vyškemral jsem od německých kempujících zapalovač, který mi od samého začátku chybí, ale zatím byl vždy někdo po ruce, a udělal si polívku a kafe. Kolem 10 vyrážím směr...směr...to je vlastně fuk nikam nechvátám. Takže když už teda píšou že městečko Taormína stojí za to, tak se tam mrknu. Z nula metrů nad mořem to prudce zvedám do kopců ve kterých město leží. Průvodce nelže výhled na Etnu je odtud impozantní a město plné turistů. Takže když už jsme se se strážkyní Sicílie viděli takhle na dálku byla slušnost se jet představit. Vyškrábali jsme se měsíční krajinou už na plácek s parkovištěm a obchody. Na moře už odtud vidět není, na vrcholek taky vidět nebylo kvůli oblačnosti ale i tak je to skvělý. Ty ohromný vlny ztuhlý lávy. Pokochal jsem se, a jelikož pořádnou prohlídku a výstup na vršek mám v plánu až na pak, pokračoval jsem dál. Jel jsem stále na jih směr Sirakusy. Chvíli jsem se motal po malejch silničkách a pak kousek po rychlostní a bylo to. Letmo jsem nakoukl do centra a pak zas rychle vypadl, už bylo pozdní odpoledne, čas hledat kemp. To nebylo tak snadný, ale zase jsem našel krásný místa na foceni. Na jednom jsem zastavil vedle karavanu a když sem jsem si sundal přilbu zaslechl jsem srdečnou češtinu, „to musiš takhle vole!“. Nějaká parta kolařů ve starý Avii. Poradili kde viděli kemp a já po chvilce trápení nějaký našel. Koupačka v moři mě trošku osvěžila tak jsem se šel doosvěžit do kempové restaurace. Byl tu náramný klid tak jsem posezení pojal svátečně a objednal si pořádnej biftek=) byl jsem na terase sám tak se mi pan vrchní, kuchař a domácí v jedné osobě skvěle věnoval a jako bonus ochutnávka domácího likéru.
Den devátý
Zase se ráno nepřemáhám. Čtu si ČMN rozvalenej na sluníčku. Kolem půl desátý, připraven nastavenou GPS na dopravní masakr v Sirakuse, vyrážím. Však projetí dvou kruháčů nebyl takovej problém, ale stejnak bych to bez navigace hledal hodnou chvíli. Parkuju u archeologického muzea. Teda ani nevím jestli je tady muzeum jak sme zvykli na ten název my (budova se spoustou serepetiček), ale je tu za 8 Eur přístupný řecký amfiteátr. Postavený roku 470 př. Kristem. Nemusím moc tohle období civilizace, tyhle starý záležitosti na který se může čumět akorát u řetězu nebo přes sklo, ale když jsem tak blízko tak na to mrknu. Však mi udělalo radost, že nádherný prostor samotného divadla je funkční! Divadlo normálně funguje. Léty zvětralé kamenné schody jsou překryté dřevem. Ne však všechny, takže si člověk uvědomuje kde je. Zrovna dodělávali moderně pojatou scénu, které dominoval obrovský blok obložený chromovaným plechem. Tady bych se na nějakou hru podíval...kolikátej bych tu asi byl za těch dva a půl tisíce let?! Vymotat se z města už nebyl problém a tak to beru směr vnitrozemí. Do zad foukal čerství mořský větřík a s jeho slábnoucí silnou se mění ráz krajiny. Zelenou začne doplňovat žlutá a příroda je na pohled suchá jak troud. Projíždím městem Enna, které leží 900 m.n.m a do okolní krajiny je neskutečný pohled. Dělám fotky ale není na nich vidět ten daleký prostor. Z Enny jsem dojel zas až pobřeží, tentokrát severní. Cesta byl dost otravná jelikož z ní většinu opravovali. Jeden kousek pouštěli přes čerstvě udělanej asfalt tak mám přilepený kamínky tím humusem snad všude. Kempuju kousek od Cefalu, kam se vydám zítra. Kemp nic moc za 18€!
Den desátý – takzvaný poslední
Ráno jsem trošku zmoženej ze včera, vydávám na kafe do Cefalu. Je to romantické město obestavěné kolem nejstaršího normanského dómu na Sicilíí. To říká průvodce, ale já jsme sem přijel kvůli venkovní galerii moderního umění (o které se teda taky průvodce zmiňuje, abych mu nekřivdil), kde jsou i třeba 18 mertů vysoké plastiky. Město se jen hemží lidmi a já sem dneska nějakej marnej. Po kávě na pláži mám jasno, galerie počká. Jedu najít dalšího kováře který mě čeká. krátká jízda, krátký telefonát a už jedu v doprovodu Filippa Pietra Castrovinci do křivolakých zatáček. Úžasné místo v kopcích s výhledem na moře a na tři z liparských ostrovů bude na pár měsíců mým útočištěm. Teď jsem, po 3000 km, v půlce cesty. V říjnu se přeplavím do Řecka a odtud domů – kudy přesně ještě nevím.
PS: webové stránky www.blacksmithtrek.wz.cz jsou zatím ve výrobě – kdyby se našel někdo kdo by si jejich výrobou chtěl ukrátit volnou chvíli, budu jedině rád. Každopádně až tam bude na co koukat dám vědět.
Xico