Sabaj 750 - Albánie 2009
Zmínil jsem se o tom svému parťákovi z práce Milanovi ( mimochodem motorkáři tělěm i duší), a on na to "Sakra, tak to bych jel taky", no a bylo rozhodnuto. Termín jsme vybrali na květen a doufali, že počasí bude na naší straně.
9. 5. Nadešel konečně termín odjezdu a tak jedem přes Německo na Salzburg, Villach a pak dál do italské Goricie, kde má Milan kamaráda a kde bude naše první noc. 620 km nezáživné cesty po dálnici Rakouskem a Itálií. Walter (tak se jmenuje kamarád a taky majitel Velorexu) nám dlouho do noci tuhle cestu rozmlouval, ale nepřemluvil. Bylo přeci rozhodnuto.
10. 5. Přesun do Benátek, platíme trajekt(140 éček za oba) do řecké Igoumenitsie a najíždíme na loď. Plavba má trvat 25 hodin a tak je na všechno nyní dost času. Fotíme Benátky z lodi a zanedlouho za obzorem mizí poslední obrysy města a kolem už jen samé moře a monotóní bručení lodních motorů. Jíme, spíme, opalujem se a popíjíme drahé pivko. No nádhera.
11. 5. Před polednem se v dálce vynořily z moře hory. Albánie!
Copak nás tam asi čeká ? Ve 13 hodin sjíždíme z trajektu a loď dál odplouvá na Korfu. Na molu jsme sami. Milan pokuřuje cigárko a ptá se "Tak kam? " No přeci do Albánie, ta je odtud jen kousek.
Řecko je členem unie, ale dopravní značení tomu moc neodpovídá. Objížďka nás navedla do jednosměrky a vůbec se nic neděje. No což, musíme si zvykat.
Řecko-albánské hranice. Kromě pár znuděných celníků a dvou italů na motorkách, tu není nikdo. Italové nás varují-špatné cesty, žádný kemp, a tak se vracejí do Řecka. Civíme s Milanem na sebe a tak trochu nechápem. Po prvních albánských kilometrech jsme pochopili. Prvních 20km jedem skoro hodinu v prachu a kamení po neuvěřitelných dírách. Přeci to takhle nemají všude ne? Měli. Skoro všude.
Projíždíme Sarandě a u osady Lukove sjíždíme na pláž k moři. Máme toho dost. Bufet, pivo, kafe, čtyři ohromné bunkry a naše dva stany. Přijela parta místních, asi na večeři. Barman přichystal gril a šel na ryby. Divné mi bylo, že nemá jaksi žádnou rybářskou výbavu. No což, má to určitě nějak vykoumaný. Měl, s granátem! Náhle rána jako z děla, sloupec vody a chudák Milan leknutím ze sebe stačil jen vydat "A do prdele!". Tak to nám to pěkně začíná!
12. 5. Nádherné ráno. Sluníčko, moře na koupání, pláž plná odpadků. Vaříme kafe, koupeme se, študujem mapu. Himaré, Vloré, Fier a pak dál po bílé na Cakram a dál na Tepelene. První část asfalt, pak už jen šotolina a prach. Za každou zátočinou doufáme, že se to zlepší. 70 km jedeme skoro 6 hodin jen podle instinktu. Často se stává, že ani místní lidé nedokážou ukázat na naší mapě kde vlastně jsme. Okolní krajina a nádherná panorama nám ale tohle všechno vyváží.
Noc kdesi na horské pastvině. Ráno nás budí cinkání zvonců.
13. 5. Jedeme při řecké hranici směrem na Korce. Tankujeme a Milanův "Stromík" začíná protestovat. Jen 76-ti oktanový benzín se mu vůbec nelíbí . Můj Big ani tuhle změnu v oktanech nezaregistroval.
Hranice do Řecka. Fronta, čekání, předjíždíme. Přes Florinu vjíždíme do Makedonie. Příjemný celník nás vítá v Makedonii. Buduje se zde nová celnice. Jsme tu ale sami. Blíží se bouřka, a tak hurá do Bitoly. Telefonát na Květu a pak srdečné vítání.
14. 5. Z Bitoly míříme na Ohrid a Pogradec. Serpentíny do hor a pak už jen úchvatný pohled na Ohridské jezero. Fotíme a pak sjezd dolů. Hranice a jsme opět v Albánii. Začínáme si zvykat na odpadky všude kolem i v jinak průzračném jezeře. Žije zde endemický druh pstruha. Na makedonské straně přísně chráněný, v albánské části jezera lovený a v místních restauracích je nabízen jako specialita. Jak dlouho ještě? Těžko říct.
Podél jezera pokračujem na Librazhd a pak podél hranice s Makedonií do hor na sever. Přejezd přes hory nám opět dává do těla. Řadíme jen první dva stupně. Víc to nejde. Milan hlásí potíže se spojkou. Naštěstí stačilo dolít kapalinu. U Biga jsem ztratil pírko ze spojky řetězu. Večer se kvapem blíží, a tak stavíme stany. Ráno se přišli podívat domorodci. Potřást rukou, jak se máte, jak se nám líbí Albánie, nepotřebujete pomoc, a odkud vlastně jste? Češi? Krčení ramen. Čechoslováci? Jó, tak to známe. Prima, buďte vítáni.
Nerozumíme ani slovu, není třeba. Jsou to prostí a upřímní lidé. Rozloučení, potřásání rukou, nabídka cigarety. V dnešním světě se tohle už moc nevidí.
15. 5. Sjíždíme z hor na Burell, Lezhe a pak po dost frekventované silnici na Shkoder. Doprava ve městě dvěmi slovy-totální chaos. Tady si zkrátka dělá každý co chce. Asi na třetí pokus berem směr Černá Hora. Kemp Buljarica ještě prázdný, cena jen 5 éček. Sezona ještě zdaleka nezačala.
16. 5. Ráno plánujem kudy dál a volba padá na Bosenský Mostar. V rychlém sledu za sebou hranice Č. Hory, Chorvatska a Bosny. Cestou ještě znatelné stopy po válce nejen na budovách, ale hlavně v duších lidí. Nemám z toho dobrý pocit a hlavně nechápu, jak se tohle mohlo stát, kdo tohle mohl dopustit. Vylepené fotografie dodnes hledaných lidí celou tuhle atmosféru umocňují.
17. -19. 5. Severní Chorvatsko, Maďarsko, Rakousko a přes Halámky Česko. V kempu u Lužnice tak trochu vzpomínáme. Naše velká cesta pomalu končí.
Celých 3400 km bez větších problémů. Big zvládal cestu skvěle, Stromík trochu odmítal albánský benzín. V terénu u Biga nijak dramaticky spotřeba nestoupla, Stromík si ale řekl o 3-4 litry navíc.
Co říci závěrem? Snad se do Albánie ještě někdy podívám. Zatím je taková jaká je. Nebude však dlouho trvat a i tuhle zemi pohltí civilizace, globalizace a já nevim ještě jaká vymoženost dnešního světa. Pastevci koz kdesi v albánských horách, rozhodně problémy současného ekonomického světa očividně nezajímali. Jen aby občas zapršelo, narostla tráva a dobytek se měl kde pást.
Sabaj