Bosna i Hercegovina, Černá Hora… 2008
Bosna i Hercegovina, Černá Hora… 2008
Čtvrtek 14.8.
Asi o půl druhé odpoledne se scházíme na benzínce OMV v Brně. Už jsem se nemohl dočkat. Naše plánovaná dovolená začíná. Dnešním cílem je Balaton. Pro začátek volíme nejméně atraktivní styl cesty a to dálnici. Po prvním focení vyjíždíme Aldy, Michal a já (Mambič). Bigy se po každém řazení pohupují pod náklady proviantu. Jedou však tak svižně, že projíždíme kolem poslední benzínky v ČR a ani nezastavujeme. Je mi jasné, že dnes toho příliš ke kochání neuvidíme a já jen sním jaká panoramata nás čekají v následujících dnech. Průjezd Bratislavou je díky vybudovanému tunelu oproti letům minulým procházka růžovým sadem. Po chvíli jsme v Maďarsku. Bez stání, čekání, předbíhání vysvětlování či vybalování. Evropa udělala díky Schengenu velký krok dopředu. Maďarskem projíždíme po okreskách a postupně necháváme za zády města jako Mosonmygyarovár, Györ a Balatonfüred. Není ještě ani šest a asi 60 km rychlostí projíždíme pobalatonské vesnice. Ubytováváme se v kempu za malou vískou Batacsonytomai. Stavíme stan, požíráme řízky, pijeme pivo a už nás ani nenapadá jít do nedaleké vesnice na vyhlášeného fritovaného hejka s nakládanou zeleninou. Ujeto 457 km.
Pátek 15.8.
Když vstáváme, je nebe bez mráčků. Po krátké snídani balíme všechny saky paky a platíme v kempu. S cenou 40 eur za 3 osoby, motorky a stan nás ani ve snu nenapadá, že jde o nejdražší a nejhorší ubytování za celou naši dovolenou. Kolem 8 ranní sedáme na motorky a stoupáme úzkou cestou na místní nejvyšší kopec (asi 220 m.n.m.). Potom si to ženeme dál na Kesthely, Marcaly a na přechod Barcs. Jsme v Chorvatsku, respektive v jeho horní části. Projíždíme krajinou, která není členitější než česká vysočina zastavujeme na lesním odpočívadle, kde vaříme lahodnou rodinnou polévku. Dále projíždíme přes město Daruvar a zastavujeme v následující vesnici. Trochu se divíme, že zde nás místní mluví česky. Bodejť by ne, když jsme zastavili v jedné z mnoha českých vesnic, kterých je v této části Chorvatska povícero. Místní tvrdí, že tu jinak než česky nemluví a kdo tam prý Čech není, tak alespoň česky rozumí. Dokonce zde mají i kulturák, který se jmenuje jak jinak než Český dům. Dáváme si lahodně studené nealkoholické pivo Staročeško a cesta pokračuje. Teplota stupá. Blíží se ke čtyřicítce.
Asi po kolem jedné odpolední přejíždíme řeku jménem Sáva a vjíždíme do Bosny přes přechod Bosanska Gradiška. Je poznat, že jsme už v jiném světě. Domy kolem cest jsou postaveny v architektonické stylu, který si ještě nikdo nedovolil pojmenovat, krajina mění ráz a kolem cest voní pečené jehněčí. Plníme nádrže po hrdla a zanedlouho projíždíme městem Banja Luka a dál uháníme kaňonem kolem řeky Vrbas. Řeka Vrbas je krásná, peřejnatá, nezkrotná. Po drobné objížďce kvůli rozpadlému tunelu vjíždíme do města Jajce. Dál už se nám ani nechce. Jsme uvařeni za živa. Ubytováváme se v soukromí. Za cenu 12 Euro za osobu využíváme, jak lednici, rohovou vanu tak i televizor snad se 60 programy. Vegetíme, vaříme, jíme a pijeme slivovici s naším ubytovatelem. V noci to začíná mlátit všude kolem nás. Přišla kiša. Ujeto 470 km.
Sobota 16.8.
Ráno je zase jako vymalované. Balíme se, platíme, odmítáme pozvání na kávu a vyrážíme se podívat na vodopády, které jsou nedaleko od samotného centra města. Voda řeky Pliva padá asi 20 m do vod Vrbasu. Fotíme se ještě zajímavě řešených kaskád mnoha potůčků s malými dřevěnými mlýnky a vydáváme se dál proti vodám řeky Vrbas. Po necelých 100 km vystoupáme na vrchol, kde se musíme přiobléci, jelikož začíná být čerstvo. V dáli se nám chlubí krásnou blankytnou barvou jezero Jablaničko. Za chvíli si začínám připadat jako v ráji. K naší klikaté silnici prosekané ve skalách se na dlouhou dobu připojuje královna všech řek – řeka Neretva. Krásná průzračná řeka, známá svou modrozelenou barvou okouzlila již nejednoho turistu. Obzvláště v kombinaci s ostrými bílými skalisky vytváří takové scenérie při kterých se člověku jen tají dech. Průběžně střídáme pravý a levý břeh a zastavujeme na předměstí Mostaru na oběd. Dáváme si plieskavicu, ke které kromě smažených brambor přikusujeme bílý chléb. Ceny v hospodě jsou stejné jako u nás. Balkánská hudba z rádia dolaďuje už tak skvělou atmosféru. Na předměstí Mostaru jsou ještě neopravené rozstřílené a polorozpadlé domy z války. Dále nás čeká prohlídka starého centra včetně znovuopraveného starobylého mostu spojujícího křesťanskou a muslimskou část města. Při odjezdu nás jen zdržely nájezdy místních cikáňat na naše peněženky a trpělivost. Odolali jsme, nedostali od nás ani cent. Cesta vede stále kolem Neretvy a těsně před hranicí s chorvatské uhýbáme směr Ljubušky a Čitluk abychom schladili naše rozpálené těla pod vodopády Kravice. Vodopády jsou to krásné, voda padá z výšky, tříští se o kameny a vzniká tak osvěžující mlha. V tůní se koupe necelá stovka vřískajících Bosáňat a jejich rodiče si spokojeně lijí do hlav nápoje z místních kiosků. Koupel přišla vhod. Při výjezdu od vodopádů ještě obdivujeme zaparkovanou Š 1203 s českou značkou a odjíždíme směr Jadranské pobřeží. Opouštíme Bosnu a po krátké době se s námi loučí i řeka Neretva a roztéká se do desítek zavlažovacích kanálků ve své deltě. Konečně moře. Napojujeme se na jadransko magistrálu, projíždíme městem Neum a po necelé hodině zastavujeme před odbočkou na poloostrov Pelješac. Nakupuji asi v 2 kg mušulí na večer a už se vezeme Pelješackým polostrovem k dnešnímu cíly, kterým je malá vesnice Viganj asi 4 km za turistickým letoviskem Orebić. Stanujeme, vínujeme, mušulujeme, pivujeme, koupeme se, sluníme se, zkrátka dovolujeme se. A to za 5 euro na osobu za den včetně stanu, motorek, evropských toalet a sprch.
Neděle 17.8.
Probouzíme se časně ráno. Dnes máme oraz. Cikády nám nedají spát. Ty však nejsou jediné zvířectvo na poloostrově. Dalším velmi rozšířeným druhem jsou psovité šelmy – šakali. Nejsou však zde od nepaměti. Je tomu asi čtvrt století, co zde byli vysazení dle neznámého světového vzoru, aby pojídali zvláště zákeřný poddruh zmije obecné, která tu narůstá hrozivých rozměrů a otrávila zde nejednoho psa, osla či batole. Po snídani vyrážíme na malý výlet po šotolinových požárních cestách po vrcholcích poloostrova. Po pružné jízdě si chladíme naše zaprášená ústa lahodným nanukem ve vesnici Lovište. Po příjezdu pro dnešek odstavujeme motocykly. Konečně se můžeme začít ustavičně věnovat konzumaci široké škály nápojů a lahůdek. Slunce nám nedovoluje zůstat v kempu a proto převážnou část dne trávíme na oblázkové pláži hned vedle starověké katolické zvoničky obrostlé plevelnými kaktusy. Na pláži si nemůžeme si nevšimnout bronzově opálených těl místních krásek. Jen těžko odmítáme jejich přisprostlé návrhy. K večeru jsme spokojeně opojeni a s pocitem plně prožitého dne se odebíráme k spánku i když hladina alkoholu v krvi některých z nás několikanásobně překračuje únosnou mez.
Pondělí 18.8.
Rána se opět jsme se opět nemohli dočkat. Po sbalení bagáže vyrážíme směr jihovýchod. Po cestě zastavujeme na několika vyhlídkách a i přes velmi vysokou teplotu vzduchu se věnujeme Dubrovníku necelou hodinu. Ve velmi hustém provozu se ani na chvíli neztrácíme. Velmi nás na parkovišti překvapil um německého motorkáře, nikoli však na MZ či BMW, ale na oranžové KTM 690 SM, který se pokoušel zdolat zákeřný asi sedm cm vysoký obrubník a který při tomto náročném manévru srazil jak sebe a svůj stroj, tak i dvě Vespy a jednoho Burgmanna. Po shlédnutí Dubrovníku se vydáváme do Černé hory. Hranice zdoláváme bez dříve avizovaného ekologického poplatku 10 EUR. Co nás zde zaujalo, nebyly jen překrásné siluety vrcholů, ale i ceny které nepřekračují české hodnoty. Policisté hlídkují všude, ale nestavějí nás a tak projíždíme s čistým štítem. Mnoho energie nám ubírá nekonečný objíždění kotorské zátoky (boka kotorska), kde se po úzkých silnicích vyšplhala naše průměrná rychlost až na kosmických 20km/hod. Příště je lepší využít trajekt. Jen bychom asi nespatřili přistávající a vodu nabírající vrtulový hasičský speciál Sikorski se dvěma rotory nad sebou. Po odjezdu se zátoky se nám podařilo v kopcích spatřit i ohniska požáru, které vrtulník hasil. Jedeme dál kolem drobného ostrovního městečka Sv. Stefan. Projíždíme městy Bar a Dobrá voda (neplést s Bílou Vodou) a stavíme v letovisku Utieha, kde smlouváme o cenu 40 EUR/den/apartmán, což se nám daří. Ubytování jde to věru luxusní, včetně TV a klimatizace.
Ne nadarmo se naše ubytování jmenuje „President 1“.
Úterý 19.8.
Opět máme celý den volný a můžeme se věnovat vodním hrátkám. Pláž je od samého rána přeplněná dohněda opálenými těly černohorských dívek, jejichž plná ňadra, dlouhé nohy, lačná ústa a hladové pohledy přitahují naše oči víc než tryskové supervýkonné vodní skůtry prohánějíce se po mořské hladině. Pěkný holky jsou tyhle černohorky. Už po třech dvoulitrových lahvích piva Nikšičko mi dochází, že jsem vlastně patřím a že tam u nás na Hané jsem hrozně nešťastný.
Středa 20.8.
Už jsme smíření s tím, že dnes budeme muset tento překrásný kus světa opustit, když se ráno Aldy rozpovídal o tom, co se mu v noci přihodilo. Zřejmě den předem udělal dietní chybu, která na sebe nenechala dlouho čekat. Je rozhodnuto. Aldy není schopen jízdy a mě nezbývá nic jiného, než jít na pláž, polehávat, rozjímat a snít o tom, jak krásné to bude, až se sem jednou přižením. Na doporučení paní domácí jedu navštívit asi 5 km vzdálenou rybí restauraci a dát si delikatesu – Prstaci. Jde o speciální zvláště lahodný druh mušlí, který už si většina smrtelníků nestihne okusit. Jsou to totiž mušle tak vzácné, že jejich lovení či pojídání je v Chorvatsku zakázané a nebude prý moc dlouho trvat a budou zakázané i v Černé hoře. Nebylo to nejlevnější (13 EUR), nebylo toho nejvíce ( asi 3 hrsti včetně schránek), ale mohu říct – mám splněno! Večer jsme opět strávili v opojení pivem Nikšičkem
Čtvrtek 21.8.
Ráno vstáváme, balíme se a platíme. Už odjíždíme. Jak bude vypadat dnešní den si nikdo nedokáže představit, protože stavy některých z nás se mění z minuty na minutu. Odjíždíme směr kolem Skadarského jezera směr Nikšič. Využíváme tunelu, protože někteří z nás sedí na motorce jen silou vůle a na zákruty Černohorských silnic fakt nejsme zvědaví. Za Nikšičem se kocháme překrásnými pohledy na jezera Pivsko oko a Pivsko ozero. Krajina kolem NP Durmitor je ještě hornatější. Mně je však jasné, že kvůli jedné drobně dietní chybě udělané před pár dny se na samotný Durmitor už letos nedostaneme. Těžce se s tím smiřuji, ale po necelých dvou hodinách jsem rád, že zastavujeme. Jsme asi 20 m před Bosenskou hranicí, pod námi teče dravá řeka Piva vedle které se táhne cesta plná, zatáček, tunelů a vysokých mostů. Je zde také raftařská osada, která nabízí ubytování. Po pouhých dnešních 200 km si i já připadám, jako bych měl za sebou 1500km, a shodujeme se na tom, že pro dnešek by stačilo. U šotolinky vedoucí ke kempu stojí zaparkovaná helikoptéra, hlídaná vojákem, které ho přemlouvám, ať se s námi proletí a vyfotí. Jen focení však klaplo. Ubytováváme se u brzy uléháme, návaly horka se střídají s hnusnou zimnici. Po nějaké době se probírám a jdu se sprchovat studenou vodou, po cestě spět si mě odchytí majitel kempu a chce si povídat. Svěřuji se mu se svým problémem a on tvrdí že mně vyléčí. Usedám ke stolu s jeho přáteli. Po minutě ve mně mizí, se slovy „živili sto godina“, panák zázračného nápoje Pelinkovac a ulevuje se mi. Nastává hodinové povídání o raftech, motorkách (sám má BMW GS 650 dakar) a Land Roverech Defenderech, kterých je gazda (pan domácí) majitelem rovnou 5 ks. Drze se ho ptám , zda Defenderem ještě dnes někam jede, že bych jel s ním. On že né, ale že jestli se chci svést, tak že mě sveze jeho čtrnáctiletý syn. Trošku váhám, ale nakonec usedám vedle drobného blonďáčka a jedeme kolem po kamenité cestě kolem řeky Piva ke zchátralému lanovému mostu. Chlapec se otáčí, řadí redukci a po kilometru předává řízení mně. Je to takové velké enduro na 4 kolech.
Pátek 22.8.
Ráno vyrážíme poměrně brzy, je nám podstatně lépe. Okamžitě přejíždíme do BiH, jedeme skrz Sarajevo, Tuzla na chorvatský Vukovar. V jednom městečku Aldy zahlédl Bosenského BIGa zastavujeme na mini pokec fotíme a pokračujeme. Cesty jsou různé. Krajina se v horní části Bosny mění. Bílá skaliska již dočista zmizeli a střídají je kulaté kopce s jehličnatými lesy jak je známe u nás. Poslední desítky kilometrů Bosny nejdou přehlédnout cedule se“smrtkou“ – pozor minová pole. Průjezd horní části Chorvatska netrvá déle jak 90 minut. Vjíždíme do Maďarska, kde se asi po 150 km ubytováváme v holandském kempu. Uléháme, chvíli povídáme a usínáme. Je mi jasné, že naše dovolená pomalu začíná končit.
Sobota 23.8.
Ráno odjíždíme, jedeme stereotypní Maďarskou krajinou přes Cece, Székesfehévár a Györ na Bratislavu. Za Břeclaví se loučíme a v Brně už jedeme každý jinak. Někdo do Orlických hor a někdo po dálnici na Hanou. Dnes ujeto 440 km. Celkem ujeto necelých 3000 km.
Závěrem - superlativy:
Nejdražší benzín je u nás , pak to jde postupně dolů, jako na mapě. Takže ČR, Maďarsko, Chorvatsko, Bosna a Černá hora. Nehorší ubytování (komfort, cena, služby) je na Balatonu. Nejhorší řidiči jsou Maďaři. Nejlíp se vegetí v Černé Hoře. Nejvíc se měří v Bosně. Největší vlny jsou v Černé hoře. A největší vanu má Michal. A nejvíc ožralej jsem byl v Chorvatsku. A nejvíc se těším až tam příští rok pojedu zase.
Mambič
Aldy BIG 98 - nejmoudřejší, technicky nejzručnější a zatím nejplodnější
Mambič BIG 98 – nejživější, nejpožitkovatější
Michal BIG 94 - největší skeptik