Ukrajina 2007
Středa 1.8.
Luděk nám ukazuje, jak napasoval přes noc na svojí KLR plastovou nádrž, aby zvýšil obsah benzínu a dojezd a než se otočí domů pro spacák, Bene popisuje výměnu vačkové hřídele a vahadla týden před odjezdem a nervy s tím spojené. Ale teď se zdá všechno v kupě a nic nebrání vyrazit do dálav. Silnice ubíhá podle plánu a ve 13.30 si podáme ruku s Chozém na Makově. Počasí krásné, zatáčky si přes hory doslova užíváme. Trochu kufrujeme v Popradu. Kolony aut při stavbě dálnice nás trochu zdrží (každý vás před sebe bez boje nepustí) a jsme u Spišského hradu. Tady uhýbáme na starou silnici na Košice, abychom se jen tak nenudili a trochu si tu jízdu po vyhlášené silnici užili. Taky okolo ležící cigánský getha ve stráni stojí za prohlídku. Ovšem hodně rychlou!! Všudypřítomný smrad a kouř z vypalovaných sklizených polí nás taky docela překvapuje. Pak se stalo něco, co nikdo nečekal.Chozé jedoucí na špici, v jedné ze zatáček následující po delší rovince, najednou vylétl ze silnice a zabodl se do příkopu ve svahu. Naložený Big s plnými kufry se přes něho převalil. Vypadalo to hodně špatně.Chozé klečel v listí mumlal v šoku nadávky na svojí hlavu. Viditelné zranění jsme neviděli, ale podle bledé barvy a velkých potížích z dýcháním jsme nenechali nic náhodě a zavolali záchranku. Pomohl nám projíždějící cyklista, proto že bychom ani nevěděli, kde jsme a kam poslat sanitku. Proč a jak se to stalo, bude ještě určitě téma na diskuzi přímo s Chozém, ale výsledek je teď takový, že ho záchranka odvezla v nafukovacím lůžku do špitálu v Košicích, přijela nehodovka i normální policie a s tím spojené povinnosti. Musím ale říci na Slovenský dopraváky jen samou chválu, pomohli nám, jak jen mohli. Dělali si ze mě ještě prču, jestli jsem taky boural. Při vytahování Biga ze škarpy jsem si udělal pěknej šrám na hlavě o rozlámaný řidítka. Honzík se pak obětoval a odjel s policií do Košic jako svědek a mi museli dostat rozbitého Biga na noc do bezpečí.Asi 3 km zpátky od zatáčky byl zaplaťbůch chatový kemp a tak se posbíralo po nehodě všechno, co mělo nějakou cenu, pavoukama jsme přidělali všechno odpadlé a visící a Jurgen se pomalu na Chozého Bigu došoural do areálu. Pak ještě otočka pro jeho mopeda, dojel i Honzík z Košic a tak konečně trochu klidu se posadit a probrat, co dál. Samozřejmě jsme taky mluvili s rodinou Chozého, jak a kdy dojedou za ním, pro jeho věci a pochroumaného Bigoše. Dovídáme se taky od nich, že v nemocnici mají podezření na vnitřní zranění. Tak že žádná prdel. Po malé večeři posloucháme lidové zpěvy u ohně za řekou, ale nám moc do zpěvu není. Rozebereme si pelechy a davaj do hajan. Všichni jen doufáme, že zítřek bude pro všechny i Chozého mnohem lepší.Uprostřed noci mě cosi probudí. Každý se tak nějak koulel v posteli a zaháněl zlé sny. A tak jsem si klekl v posteli a podíval se jen tak z okna. Ve tmě jsem uviděl dva chlápky v červených overalech, jak okukují naše stroje. Třetího jsem tušil někde za rohem, protože si s ním šeptali. Stáli tam docela dlouho. Pak si jeden začal natahovat černý rukavice, chvíli koukal do tmy a pak asi uviděl můj rozčepýřený ksicht v okně a rychle zmizeli. Asi nějací dělníci, co se pozdě vrátili z hospody. Chvíli ještě poslouchám a konečně zaberu.
2.8.čtvrtek
Ráno při snídani na recepci si všimneme policejní Fábie. Kemp byl vykraden. Kdo měl u chatky vysazený okýnko od hajzlíku, měl věci pryč. Notebook, peníze, foťáky, …. . Bylo jedno, kde majitel právě chrápal. Naše okýnko leželo u můstku přes řeku. Mohli jsme mluvit o štěstí. Protože jsem loupežníky nejspíš viděl a ještě jsem to já blbec začal vykládat policajtům, odvezli mě na identifikaci do nedalekého lesa. Tam v kopcích stály vrtný soupravy na těžbu uranu a pár chlapů tam v červených overalech skutečně bylo. Ale oni to nebyli. Cestou zpět se pres vysílačku dovídáme o dalších vykradených hotelích a kempech v okolí.Chozého Big se už nakládá. Jeho kamarádi a manželína už dorazili s vlekem pro věci a spěchají za ním do Košického špitálu. Taky už máme sbaleno a tak si navzájem přejeme hodně štěstí. Ve 12.00 projíždíme závorou a jedeme přes Košice k hraničnímu přechodu s Ukrajinou. Ve 14.00 jsme na celnici. Tady je to tak nějak pořád stejný. Předjíždíme první frontu. Vojáček se sapíkem u skleněný budky nám rozdává lístečky na vyplnění kvůli motorkám. Chvíli tápeme v azbuce, taky tužka nepíše, ale po chvilce to máme hotový. Popojedem k další frontě. Nechceme provokovat a na sebe zbytečně upozorňovat a tak předjíždíme kolonu méně nápadně, než před tím. Lůďa ale zapomene na svoje boční kufry a chlápka v Peugotu , kterého jsme nasrali už tím, že jsme ho na špici všichni předjeli, dorazí ulomením jeho levého zpětného zrcátka. Slezl a vklidu došel zpátky a tu visící bimbající věc po chvíli dostal zase na svoje původní místo. Řidič ani nevylezl ven, jen rozhazoval rukama a něco za sklem mlel.A to už jsme na hlavní pasové a celní kontrole. Čekali jsme známou rozborku – sborku našich věcí, když tu se dokolébal takovej zaprcatělej náčelník a normálně mi naostro lámanou češtinou sdělil, že když mu něco nasypeme, můžeme hned jet. Jinak všechno na stůl. Na dotaz, jako že co odpověděl, že je mu to fuk. Český, hřivny, slovenský, euro a kolik, to že nechá na nás. Nechtěli jsme ho předávkovat a tak jsme mu šoupli do pasu za všechny 200 Kč. Kouknul, trochu syknul a řekl, abychom vypadli.Takto rychle jsme z týhle ozdravovny ještě neodjeli. Na vršku za závorami se na nás sběhli veksláci s penězi. Je jasný, že každý potřebuje nějaký Hřivny na levný Ukrajinský benzín, ale oficiální kurz v bankách je vždy lepší, než tady na ulici u překupníků. To ale víme až teď.Ukrajino, Ukrajino, ty jsi země netušených možností! Letíme 300 km po hlavní silnici skrz Karpaty až do jejich východní části, do města Jaremča. Cestou ovšem z hubou do kořán sledujeme tu velkou změnu, která se tu za dva roky stala. Všude se staví, buduje, všude nová auta, obchody, skůtry, světla, reklamy, plastová okna, mobily. Neuvěřitelný!! Ovšem styl ježdění tu zůstal zatím zachován. Je to taková Velká cena Hrůzy. Musíte si zvyknout na to, že jak uberete pod sto a to i v obcích a vesnicích, začnou se před vás drát bezohledně auta jedoucí za vámi. A to je nebezpečnější, než to řezat společně s nimi. Chodci tu nemají žádná práva. Jak slyší auto, nebo naše laďáky, uskakují z cesty. I babka o holi ohnutá k zemi dokáže mistrně přeskočit flopem kaluž a ani se neotočí. Těsně za geografickým Centrem Evropy, kde stavíme na focení, prolítneme silniční GAY kontrolou bez zastavení. Abych se přiznal, vůbec jsem jí nezaregistroval. Kluci říkali, že se policajti vyřítili ven z budky a pískali na píšťalku. Cestou do Jaremči jsme takto projeli kontrolou ještě jednou. Kde nás však vychytali, to bylo za železničním přejezdem u města Chust. Stáli tady na jisto. Plná čára je na Ukrajině jen proto, aby rozdělila silnici na dvě půlky a tak tu čekali na svoje chlebodárce s jistotou. Stačili odchytnout jen Luďka a Beneho. Stálo je to dvacet Euro.Do Jaremči přijíždíme utahaní až za tmy. Je chladno. Doufám, že strejda Igor nás zase u sebe ubytuje a že nebudeme muset teď na noc něco jiného shánět. Zvyklí z minulé návštěvy na noční vypínání proudu chudého městského osvětlení nemůžeme z Jendou uvěřit vlastním očím. Po ulicích svítí neony, osvětlené výčepní stany, restaurace a nové hotely září, všude reklamy jako v Las Vegas. Se zlou předtuchou zajíždíme do uličky mezi domky a před zarostlou brankou Igorova paláce zastavujeme. Moje špatná předtucha se potvrdila. Ten násoska Igor se buď uchlastal a natáhl brka, nebo to prodal a odstěhoval se. Nová veranda, okna, dřevěné obložení. Tady už bydlí někdo jiný. Přeci jenom mi to nedá a jdu zabubnovat na okno. Tu se pochvíli ozve známý hlas. Dveře se otevřou a fakt že Igor! Ostříhaný, modrá košile s čistým límečkem, tesilky. Žádný děravý vytahaný tepláky s mapami na povrchu a kdo ví čím uvnitř. Přivítání bylo opravdu milé, byl rád že Češi „prijechali“. Hned se ptá, jestli budeme bydlet u něho. Cena ovšem trochu přitvrdila. Prý co bylo – bylo, dnes je všecko jinak. Minule jsme platili za noc 15 Hřiven (75Kč) a letos si řekl o 30. Snažili jsme se mu trochu osvěžit paměť nějakým dárkem (vezl jsem mu hodinky od rákosáků) a tak to bylo nakonec za dvacet , tedy stovku za noc. Ale musel jsem uznat, že přitvrdil právem. Minule jsme spali na vojenských železných postelích v domku na zahradě, připomínající spíše chlívek a teď to měl celý předělaný. Sádrokarton, bodovky, televize s DVD, nábytek s gauči – čuměli jsme.Byli jsme rádi, že jsme na místě a že tu můžeme složit svoje utahaná těla.
3.8.pátek
Ráno si dáváme se vstáváním na čas. Během dopoledne připravujeme motorky na cestu do hor. Všechno nepotřebný jde dolů. Kufry, nosiče, mažeme řetězy, koukáme na olej, zkoušíme GPS. Protože plánujeme návrat až na večer, kupujeme palivo a cestou u řezníka věnec buřtů a pití. Bez báglů a nosičů je to prostě jiný kafe. Ve stupačkách v obci Děljatin přeskakujeme vlevo železniční přejezd a trádá do lesů. Jeli jsme touto cestou už předloni, tak jí letos začínáme. Valná většina cest mezi domy končí kousek za nimi, nebo mizí v bahně rozšlapaném kravami. Proto informace o tom, která cesta vede skutečně někam, je to nejdůležitější. Neztrácíte tak čas. Nejhorší je, že většina místních lidí vám ani neporadí, protože někam na hory do lesů vůbec nechodí. A co bylo průjezdné minule, nemusí být teď pravda. Honzík si pamatuje z předloni most přes řeku, kterému chyběla prostřední prkna mezi koly náklaďáku. Znovu se do této pasti málem chytíme. Luděk to na poslední chvíli strhne napříč díry a přeskočí ji. Stoupáme čím dál víš. Opouštíme potok, jsme na hřebenu ve výšce 1840 m.n.m. Slunečné počasí, výhled je překrásný, sjíždíme mezi pasoucími se kravami do dalšího sedla a zase nahoru. Hrubý štěrk, velké kameny, oči na stopkách. Projíždějící motorky rozbláznili malého černého bejčka a ten tu před námi poskakuje v úvozu. Není prča ho objet. Na kamenitých gruntovkách dostáváme my i motorky pěkně zabrat a tak asi po dvou hodinách zapalujeme oheň a opékáme oběd. Po super baště problém – Luďkovi naráz vypověděl službu akumulátor. Nebyl už nový a jak se celé odpoledne natřásal v terénu, kal napadal mezi olověné desky a zkratoval je. A bylo to. Teplá Káwa chytá na drcnutí, ale musíme něco vymyslet pro případ, že by mu to chcíplo někde v bahně, nebo v lese, kde to nejde rozstrčit. Míjíme posty těžařů ropy a plynu, na jiném vrcholu potkáváme vojáky v černých uniformách. Pokecáme, fotí se na svoje mobily a zase pokračujeme v krasojízdě. Pomalu se začínáme rozjíždět a zvykat si na šutráky a hluboké louže v kolejích cesty. Tak si zvykám, že při sešupu do jednoho sedla hážu první mrchu. Těžko Biga sbírám, protože mi při každým pokusu ho zdvihnout ujede po boku o něco níž z kopce.Okolo páté odpoledne vyjíždíme z lesa na asfalt silnice vedoucí do Jaremči. Jurgen při svlíkání propocených hadrů konstatoval, že – tenhle den vydal za všechny dny projetý doma za rok! Cestou jsme rozdali dětem v horách první hračky, co jsme vzali z domu. Chozého pastelky, angličáky a tak. Mile nás překvapilo, že tu vůbec nebyli komáři ani mouchy, plexi i brýle byly stále dokonale čistý. Nemile nás překvapilo, že po jednom dni stráveným v terénu bylo nutno dotáhnout plandající řetězy.Večer se v koupelně učíme zapálit plynovou karmu a pak hrajeme do noci u koupeného piva a dovezené slivovice oko. Kluci jsou dnem nadšený, píši si poznámky, Honzík SMS, Bene zvrací. Těšíme se na zítřek.
4.8.sobota
Po slunečném pátku přišla deštivá sobota. Nadšení lehce opadlo, ale alespoň využijeme volno na Luďkův akumulátor. Sháníme nabíječku. K prvnímu připojení dojde u jednoho ze sousedů Igora. Jako machr a fachman sám vezme akumulátor Luďkovi z rukou a připojí ho. Samozřejmě obráceně. Rána a smrad, pojistka vypálená. Jiná nět! Odpoledne jiný soused přináší svou vlastní nabíječku k nám. Je to dělo. U koupelny leží něco mezi dráťákem, partizánskou vysílačkou a chladící věží Černobylu. Konstrukce má jen dno a spoustu drátů. Vrcholem technologie je velká pavučina uvnitř. Baterie ale začíná po připojení bublat. To je dobré znamení, tak uvidíme. Jéňoj přestal jít tachák. Náhon nevydržel nápor včerejšího bahna a zastavil se. Bene vynechává dopolední hejření a léčí se po včerejší vopici. Na oběd už ale vyrážíme komplet. V jednom malým bufáči nám na zakázku vaří taková ježibaba domácí Pelmeně. Jsou to vlastně takový ukrajinský tortelíny. Obsluhovat jí pomáhá dědek ze stejného vrhu. Ze zablácených sandálů mu čouhají prsty, jak nahnilý mrkve, ale má koženou bundu s nápisem 100 mil Indianapolis a venku skutra. Po obídku a pivku se ještě domluvíme na večerní pirožky a zvedáme se k prohlídce Jaremči. Na trhy, do banky a taky pro mapu do novinového stánku. Zaujme nás tiskovina desingově stejná s naším Bleskem. Tady se jmenuje Blik, ale jinak to jsou stejné kávoviny, jako u nás. Na zadní straně mají taky rubriku – smějeme se z dievočkou Bliku.Loudáme se po mokrých ulicích, lížeme zmrzku a natahujeme exkurzy tak, aby to dalo na ty večerní pirožky. Cestou zpět nám čas zkrátí jedno místní hovado, který u boční plachty výčepního stanu Černohorského piva třískal tři holky. Je to asi pasák a nakládá jim docela statečně. Jedna sedí na bobku na kanále a plive krev z pusy. Druhá stojí už v klídku opodál z červenými tvářemi, za to třetí se nechce dát jen tak zadarmo. Přes stálý přísun svého maséra se mu snaží plivat neustále do tváře, jako že na něho sere. Nebylo nám z toho nijak moc dobře, ale protože akci přihlížel plný stan místních usedlíků úplně laxně, raději jsme se přesunuli k ježibabě na lahváče a pirožky.Když jsme se vrátili do chalupy, podařilo se nám navázat spojení z Chozém. Leží prý stále v nemocnici v Košicích a má něco z pajšlem. Asi natržená slezina. Ale prý to bude v pořádku. Jen musí počkat, až to zpátky přiroste, tak sláva! No ještě že to nejsou ledviny, to by byl naštvanej! Zkoušíme baterku. Byla celý den na nabíječce a ani neotočila motorem. Je úplně od spodu černá. Kal napadal v terénu mezi desky a zkratoval je. Ještě jeden pokus uděláme. Vyjeme elektrolyt a celou jí pořádně vymyjeme sprchou ve vaně. A pak až bude čistá, nalijeme čistý přeceděný elektrolyt zpátky a znovu na nabíječku. Může se to podařit.
5.8. neděle
Jeden den přestávky bohatě stačil. Plni nadějí zkoušíme vymytý nalitý a znovu nabitý akumulátor. Trošku to zamotá startérem a dost. Baterka je prostě v hajzlu. Štěstí v neštěstí je, že jsme z něčím takovým počítali, že by se mohla vyskytnout při cestách žízeň po 12 voltech. A tak jsme si na jaře z Benem vyvedli ostrej plus dozadu do podběhu na takový mosazný trn, na něj dali krytku a ještě vzali kabely, který na to pasují. Stačilo se pak postavit vedle Luďkový KLR, dát mu čuchnout a už to vrčelo. On si taky kabely přidělal napevno k baterce a motorku ustrojil. Přesto, že jsme se s tím handicapem snažili během pobytu teprve z žít a že s tím měl Luďěk fakt hodně otravování, snášel to moc statečně a bez mrknutí oka. Jelikož bylo po dešti a i v noci lilo jako z konve, vyrazili jsme radši na více asfaltózní rout po okolních krásách. Za cíl jsme zvolili středisko Varochta a jednu zhola novou vesnici Bukovel. Do Varochty lemuje silnici železniční trať a řeka Prut v úzkém údolí. Osvícený vlak vyjíždějící z tunelu vypadá fakt efektně. Míjíme stanový kemp a zastavujeme u třech skokanských můstků, kde se skákalo naposled v roce 1994. Teď už jsou dost v ubohém stavu. Očumující turisti pomalu rozebírají umělou skluznici, ale vedle stojící lanovka lanuje a ze skokanského trenažeru jezdí na malých sáňkách děti. Při další zastávce si nemůžeme nechat ujít návštěvu krásného kostela se zlatými báněmi. Okolo stojící babky nás při focení na směřují dovnitř, že prý tam mají zrovna křtiny. Tak se kluci rázem ocitli uprostřed zajímavého obřadu. Já stál venku u mašin a koukal na pendlující místní holky. Jsou tu fakt kočky.Za vesnicí silnice pokračuje k nejvyšší hoře Karpat, k Hoverle. Okolí se hodně mění. Les houstne, domky dřevění a před námi kličkují krávy a koně na volno. Na úpatí hory je však závora dole. No jo, turistika. Už i sem pomalu přicházejí různá omezení vjezdu. Otáčíme na Bukovel. Asi po 10 km uvidíme v jednom z nových areálů hromadu čtyřkolek. Zajedeme do dvora. Třeba budou vědět, kde sehnat nějaký vhodný akumulátor. Kdepak, tady prý nic takovýho neseženeme. Jedině v nějakým hlavním městě a to jen stěží. Když už stojíme, navštívíme zdejší restauraci a poroučíme si místní specialitu – Čenachi. To máme moc rádi. Je to hrneček s pokličkou a v něm takovej gulášobramboračkofazolovoboršč zalitý smetanou. Je tam maso brambory, houby, fazole, zelí a všeho hodně a velký kusy a když to sníte, tak něco zvíte. K vedlejšímu stolu si sedla rodina nějakého východního národa. Máma skoro normální Evropanka, ale tatík a dcera ( asi 16 ) měli hodně šikmé oči. Holka nebyla vysloveně krásná, ale velice způsobně jedla. Měla takové ladné pohyby, všichni jsme si toho všimli. Potichu jsme si šuškali, jak drží lžíci a jak si ladně bere chleba a že má pohyby jako labuť. Byli jsme jak u vytržení. Jurgen toho za den moc neřekne, ale když něco plácne, je to Něco! Ignorujíc naše zastřené pohledy se otočil a s plnou pusou a docela bez emocí pronesl památnou větu: Kdoví jestli taky ladně sere, jako labuť? Mohli jsme zbourat hospodu smíchy. Jurgen je prostě vyloženě romantickej tip. Řezali jsme se tomu ještě večer v postelích.Cesta, která ještě před dvěma lety byla lesní a polní šotolinovka a končila ve vesnici Paljanica, se změnila na širokou novou asfaltku. No to jsme zvědavý, co to ten nový Bukovel je. Ani to není na mapě! V údolí mezi dvěma horskými hřebeny stojí nový obrovský zimní středisko. Čumíme. Je tu 50 km sjezdovek, 8 čtyř sedačkových lanovek, spousta hotelů, sněžný děla, rolby, prodejna sněžných skůtrů a čtyřkolek, osvětlení po svazích, restaurace. To je síla. Tohle by u nás stavěli 20 let! Dojedeme až k závoře na konci Bukovelu. Dostáváme instrukce, že dál je to neprůjezdné a že tam cesta není. Prý tam nic neprojede!Na mapě je ale tenká čerchovaná stezka. No nic, stejně už je dost pozdě. Tahle část Karpat se nám začíná nějak odcizovat. Chápu, že touží mít to, co jinde ve světě a že takový, jako my je neživý. Ale přesto je nám to trochu líto. Pokud si chcete užít Karpat jaké jsou teď, tak hodně pospěšte. Od východu do nich táhnou bohatí ruští investoři a ty z nich časem udělají Alpy východu.Z nové Audi A8 vyskáče pět asi šestnáctiletých kluků a okukujou naše zadělaný motorky. Odjíždíme do základního tábora!
6.8.pondělí
Dneska kašlem na nějaký střediska a podle GPS vyrážíme brzo ráno rovnou do hor na hřebeny. Máme v úmyslu po nich přejet celý východní masiv až do vesnice Zielena. Tam dotankovat a pak po čárkované stezce (asi 40 km) od severu dle mapy dorazit do toho podělaného Bukovelu od zadu, co nás nechtěli pustit za závoru. Vytřeme jim zraky. Celkem tedy okolo 150 km. Za hodinu jsme u naftařů asi 1700m.n.m. Svítí slunce, nebe modrý, je krásně vidět. Jedeme další hoďku a na kótě u plynového potrubí nás opět zastavují vojáci. Poradí nám, kudy nejlépe jet. Odbočujeme do leva přes hluboké dubové lesy. Veliké balvany v cestě ubývají a pod koly hrabeme jemnější drť a šotolinu. Moc pěkná cesta. Bene cestou mezi krávami podaruje jednu malou holku plyšákama. Alespoň se mu odlehčí batoh. Zatáčka střídá zatáčku, sjíždíme do mlhavého údolí. Počítali jsme, že sem pojedeme delší dobu a tak se v místní hospodě naobědváme. Strašně smrdíme potem.Po silnici jsme v obci Zielena co by dup. Též vysypávám obsah ledvinky dětem u plotu. Pojede se mi líp. Avšak ouha. Nikde žádá pumpa. Podle mapy tu u cesty mají být nejméně dvě! Nikdo z místních tu nepamatuje pumpu ani za Hitlera. Kluci tedy sjedou až dolů k řece a já s Benem se musíme otočit za nějakým benzínem. Pumpu nacházíme až ve městě Nadvirna 32 km daleko. Za necelou hodinu jsme zpět.Vyrážíme. Na konci vesnice Zielena by se měla za řekou bíle značená cesta změnit na čárkovanou stezku. Podle GPS odhaduji Bukovel tak ještě 30 km vzdušnou čarou přes lesy. Podle mapy by jsme se měli držet potoka. Ještě asi půl hodiny míjíme občas nějaký stavení, seníky a lidi. Na konci jedné ohrady s krávami potkáváme kolchozníka v gumákách a ptáme se, zda – li se dá projet do Bukovalu. Změří si nás a motorky odborným pohledem, zamumlá slovo Suzuki a nepřesvědčivě pokyvuje hlavou, že asi jo. Rukou při tom udělá hladinu a přiloží si jí na odřený sako ve výšce pasu. Prý je tam tolik sloty a bahna. To známe! Slyšeli jsme to tu už několikrát, že je to óčeň plócha daroga a vždycky jsme to dali! Údolí se pomalu zužuje. Pokud jedeme lukama hluboko zaříznutým úvozem, dělají nám trochu problémy bezedný veliký kaluže přes celou šířku cesty. Luděk na Káwě se snaží, pokud to jde, mistrně objet okolo po úzké stezce od pěších, ale nám se nechce riskovat pád ze stráně dolů. Tak že rovnou plnou parou vpřed. Zdvíhat boty nemá cenu, výfuk i zobák co chvíli mizí v kalném bahně. Vodu máme v blinkrech, Benemu to šplouchá i v hlavní parabole. Je to maso. Nejdůležitější je nezastavit!!To by si už asi motorky cucli. Aby se voda valila i přes plexi, to jsem ještě nejel. Asi nikdo z nás. Cesta nás zavedla do hustého lesa na svahu. Jedem nejčastěji na dvojáka. Sesuté a chybějící části cesty nad strží jsou opravený na sebe nakupenými mnoha kubíky kulatiny, tak též občas chybějící krajnice. Podle GPS nám to moc neubejvá, jedeme příliš pomalu a časomíra ukazuje už pět hodin odpoledne. A to tu stmívá o hodinu dřív než u nás. Do úzkého údolí už nesvítí slunce a hustém lese je docela šero. Odhadujeme na display ještě tak 20km. Za nedlouho jsme nuceni slézt z motorek a kouknout , kam to vlastně ta „cesta“ vede. Hluboké stopy od Zilů sjíždějí do potoka. Skutečně to je jediná cesta dál. Ostatně na mapě to je taky podle vody namalovaný.Pokračujeme tedy kamenitým potokem, který plný šutrů a naplaveného dříví. Bene to zkouší objet po stráni nad potokem, kde jsou zarostlé hluboké stopy od nějakého samohybu. Jede mezi kolejemi, pak ztrácí rovnováhu, nohy se nemají o co opřít. Ještě prý dvakrát stihne hrábnout rukou ve vzduchu po větvích a už je tam! Big i Bene zmizeli pod kalnou vodou a koukají jen kola, který růstaly nahoře. Nedaleko stojící Honzík, který to všechno vidí, bafne jednoho po druhém a vytahuje je s těch sraček. My v potoce zatím čekáme, kde ty kluci asi jsou a pořizujeme z týhle štráse pár zajímavých fotek. Bene přijede k nám jako prase. „Málem jsem se utopil“!Korytem se dereme další půlhodinu. Připadám si jak Štěpánka Hilgertová. Schválně zkoušíme nedávat nohy zbytečně ze stupaček a balancovat tak po porostlých kamenech bez šlápnutí. Je to proti proudu, do kopce to není žádná prča. U nikoho žádný velký úsměvy nejsou vidět, v mokrých rukavicích se začínají dělat mozole a puchýře. Vyjeli jsme z potoka na rozbahněný plac. Stojí tu pásák, hromady klád a maringotka. Cesta dál nevede! Ani potokem. Jsme v pěkný prdeli! A to doslova.Na hodinkách sedm večer, na GPS nám chybí ještě hodně, kluci kkoukají do nádrží. Musíme zpátky! Není co zvažovat. Otáčíme a znovu do potoka. Dolů po proudu to jede o poznání lépe a rychleji. Za dvacet minut jsme z něho venku. Teda jsme?! Za mnou přijíždí Jurgen, že to Luďkovi v potoce chcíplo a potřebuje to natočit. V potoce to roztlačit fakt nejde. Já si ale už musím na chvíli vorazit. Jsem jako hadra. Jurgen teda bere mýho Biga s trnem na elektriku a jede zase proto proudu.Za šera se vracíme mezi ohrady a první stavení. Pokud můžu mluvit za sebe, docela se mi ulevilo. Objíždíme dva chlapi z koněm a poskládáme se na okraji gruntovky na malou zastávku. Ze zad nám stoupá pára. Zatím co pijeme a rozebíráme jaký to bylo, chlapi projdou, pozdraví a za chvíli mizí na kopci v zatáčce. Opačně procházející rodinka v teplákách taky okukuje motorky. V tom uslyšíme řev rozvášněného dvoutaktu. Kůň na horizontu uskakuje a slyšíme, jak chlapi nadávají nějakýmu místnímu kornoutovi na motorce. Pak nás ten pitomec zblikne a vydá se pod plným plynem z kopce k nám. Motocykl Iž, sjetý gumy, bahno, šutráky a litr vodky v sobě – to je vražedná kombinace! Voloďa ještě není úplně u nás, ale nám už je jasný, že to nemůže dobře dopadnout. Nikdo už nevěří, že je to místní Důhen a že to nějak vybere. Mhouříme oči. Buď to my, nebo za námi jdoucí rodinka, nebo strž v zatáčce. Rána! Voloďa v tričku a bez helmy ryje tlamou kamenitou zem. Když dorotuje mezi šutry, ani se nehne. Leží na břiše, oči otevřený, hlava divně na stranu, ruce zkroucený. Hledáme foťáky, hledat lékárničku se nám zdá už zbytečný. Honzíkův Big stojí o půl metru jinde, než před chvílí, má promáčklej výfuk a odřenej nosič. Najednou se Voloďa začne hýbat a chce se dokonce posadit. Stále ale padá dozadu, plive krev, přeražený nos mu mění barvy. Pán od rodiny sedá na zkřivenou motorku, paní přehodí Voloďu přes sedlo, přeražená ruka visí dolů jako hadra a pomalu odjíždějí dolů z kopce. Až se tenhle mužik ráno vyspí z opice, tak mu asi nebude dobře! Na asfalt se dostaneme až za tmy. Musíme zase do Děljatinu dotankovat a objet po silnici celý hřebeny. Na baráku jsme okolo desáté večer. Ježdění po tmě tu není nic moc. Díry nejsou vidět a místní jezdí jako kanci. Viděli jsme i díry v asfaltce třeba metr hluboký a aby je bylo vidět, hoděj do nich trčící prkna. Dneska budeme spát, jako nemluvňata.
7.8.úterý
Ráno se šouráme docela ztěžka. Včerejší nášup ještě cítím. Kluci už ladí motorky. Benemu bahno úplně zalepilo všechny přepínače na řídítkách a tak je oplachuje vodou z pet lahve. Taky se mu protáčí levej heft. Namotá pod něj kus kobercovou a je to svatý. Horší je poznatek, že za těch pár dní ve sračkách Jurgenoj a Benemu úplně zmizely brzdový destičky. Neměli je nový a teď tam nemají skoro nic. Mě zase zaskočil poznatek, že na záchodě stojící odpadkový koš je plnej použitého toaletního papíru. Blééé! Igor z kámošema si s toho asi balej nějaký obzvlášť silný Ukrajinský Gitanesky. Jurgen vyštrachá jedny starší destičky a mění je. Bene si bude muset dávat většího majzla a brzdy šetřit. Taky mu vyndávám z paraboly parkovačku, aby mu mohla voda v parabole snáze vyschnout.Odpoledne se vracíme z města, kde jsme byli vyměnit peníze a nakoupit. Honzíkovi není dobře. Nejí, k večeru má horečku, bolí ho záda a ledviny. Bere si paraleny a jde ležet. Na šňůrách na zahradě sušíme promáchaný věci a boty na rozpálený střeše kurníku. Zítra jedem odtud pryč směrem na severozápad na Kolčavu. Mapám už nemůžeme na 100% věřit a tak se musíme lépe připravit. Večer mastíme sedmu do kříže. Honzík spí.
8.8.středa
Honzíkovi je ráno o poznání lépe. Balíme. Po zaplacení peněz za ubytování se začínají u Igora slejzat sousedi. Ptám se v kuchyni, jestli hrajou karty, nebo koukají na televizi? Igor se zarazí a nechápavě odpoví, že pijou decáky. Takhle od rána?! Vždyť je deset dopoledne! Tím jsem Igora urazil. Jeho odpověď byla odzbrojující: Veď nie je ráno! Vztávaj bohatýre, Moskva už je hodinu vzhůru, máme co dohánět!! A šoupnul do sebe dalšího frťana.Fajn. Tak adios. Jedem pryč do přírody. Musíme zpátky asi 150km po hlavní na Rachiv a pak doprava do hor. Jedu poslední. Před Tatarivem nestačím ujet a pruhovaný pendrek mě posílá ke kraji. Silnější policajt vypadá docela sympaticky. Počká, až to všechno zhasnu a po vypínám a ptá se – vsjo v parjadke? Jó v pohodě, žádnej problém. On – Ty pil? Já – Ne, nepil! On – Pakaží! A dá mi svůj rudej ksicht před můj. Dejchnu. On zamumlá – ty pil! Já – nepil! On – tak včera ty pil! Já – ne, nepil, ani včera jsem nepil! On vykulil oči – áááá, to nění nožná!!! No nakonec mi vrátil pas a řekl ať zmizím. Fajn chlap.Daří se nám najít v obci Lug nádhernou cestu horami. Z naloženýma motorkami je to tak na hraně. Musíme přejet podle místních tři hřebeny a budeme v souběžném údolí mezi naší cestou a cestou do Koločavy. Při jednom průjezdu prášící vesničkou se od někud vyloupne Jawa 350 se dvěma mlaďáky v bílých košilích. Drží se mezi mnou a posledně jedoucím Honzíkem. Šotolinová cesta se za vesnicí zvedá serpentinami vzhůru. Kameny, prach. Jawka už za mnou nejede. Jéňa pak nahoře vypravuje, jak hošani ve snaze nám stačit, hodili pěknou mrchu a třinda lehla.V prudkém táhlém kopci míjíme naložený povoz tažený koňmi. Uhýbáme, protože máme pocit, že to ti dva Šemíci nemůžou zastavit. Když projedou, všimneme si na zemi ležet Beneho dvoulitrovku z pitím. Bohužel jsme měli sebrat i nedaleko ležící pantofel. Byl taky jeho. Tady to prostě tak mele z motorkama, že občas někomu něco upadne. To ale neplatí o lanku dekompresoru na Honzíkově motorce, protože to byla prostá únava materiálu. Nevydrželo očko na lanko u dekompresoru a tak to musí od této chvíle natahovat rukou pod nádržemi. Palec dostává zabrat.V údolí leží malebná vesnice. Vůbec to tu vypadá nějak hezčí, než na východě Karpat. Lidé mluví hodně česky i německy, dvojjazyčné nápisy na cedulích, pěkný chaloupky, louky, sady ořechů. Chlapi nosí klobouky a ženský chodí v bílém, jako ze škatulky. Připadá nám to tu nějak bližší. Jako někde na Valašsku. V magazínu nakupujeme proviant na večer a ráno, protože dnes přespíme v lese na hřebenech. Co chvíli slyšíme v horách zahřmít, ale na déšť to nevypadá. Při přejezdu údolní asfaltky se v zatáčce proti mně vyřítí Moskvič po třech kolech. Tak čuměl po klucích, že se málem nevešel do zatáčky a mě tak mohl pěkně políbit. Zlatě v lese!Po výjezdu na třetí hřeben najdeme plácek s božským výhledem a rozbijeme tábor. Ohniště, tři stany, motorky do houfu. Výhled jak v pohádce, na nebi duha, za námi temný dubový les. A to ticho. Jen sova občas zahouká a všude řvou cvrčci. Dřevo radši nanosíme za světla do zásoby. Pak v noci by se nám do džungle asi moc nechtělo. U večerního ohně nás taky napadne, jestli se s vůní buřtů neobjeví taky nějací medvědi. Myslíme si, že asi né, že tu žádný už nejsou. Když ale u nedaleké prázdné salaše Jurgen z Honzou objeví schované potraviny venku pod obráceným železným důlním vagónem, aby se k tomu zvířata nedostala, nejsme si už tak jistí. Nikdo nechodí čůrat do tmy příliš daleko. Oheň je radši větší než menší a to, co slyšíme v lese, radši považujeme za divočáky. Noc je teplá, nepohne se ani lísteček, žádní komáři. Abych přestal lovit ve tmě ty šelesty a zvuky lesa, vrazil jsem si do uší špunty a už jsme spal.
9.8.čtvrtek
S podivem jsme ráno všichni živý a neokousaný. Na žhavý popel stačí hodit pár klacků. Vaříme polévku a kafe. Pak všechno uklidit, posbírat, oheň končí v kaluži. Sjíždíme rozbahněnou cestou do údolí za další hřeben. Klukům to už skoro nebrzdí. Nyní nám stačí dojet dolů na silnici, pak na její konec a tam vjet na bíle značenou gruntovku. Po nějakých 30 km lesem bychom měli být na Koločavě. Po horách se honí šedivý mračna, sem tam trochu kápne a zahřmí. Vesničky údolí jsou nalepený kolem prašné cesty, co chvíli přejíždíme zarostlé, nepoužívané koleje úzkokolejky. Potkáváme místní lidi ve svátečních oblecích, taky u studánky ve stráni jsou ženský v bílém.V jedné ze zatáček nás nutí dva supící Zily zastavit a uhnout z úzké cesty. Chvilku odpočinku věnujeme opravě dekompresoru, ale bez sundání půlky nádrže to asi nepořídíme. Je ti opravdu nádherně, moc se nám tu líbí. Víc jak v Jaremči. Po obědě v místním hostinci už máme před sebou jen finále v podobě gruntovky přes hřeben do Koločavy. Jedeme. Pět projíždějících motorek zdvihá mezi domky mraky prachu. Lidi ale kupodivu nenadávají, spíš mávají, nebo ukazují, ať za to vezmeme. Trojčička, oči na stopkách. Tady se vyválet v nějakým lavóru, tak si asi všichni lidi v údolí urvou držky. Cesta je jako u nás po povodních. Zastavujeme až na úzkém mostu přes řeku před výjezdem do lesa. Diskutujeme z místními. Tvrdí, že to teď neprojedem, že je cesta po nějakým plaváku poškozená a nikdo se tam už dlouho nevydal. A taky ukazují na horu před námi, jak se utápí v dešti. Opravdu vrcholky nebyli pro vodu vidět. S plýtváním názorů místních obyvatel jsme už po zkušenostech opatrnější. Moc se nám do toho nechce. Zítra už jedeme domů a nerad bych si poslední den nějak zavařil. Bene by si taky evidentně oddechl, kdybychom tam nejeli. Honzík, Jurgen i Láďa by do toho asi šli. Dva nebrzdí, jeden nestartuje. Demokraticky jsme přišli na to, že je to zbytečné riziko a obracíme dolů z hor. Ještě jsme zvažovali eventuelní nocleh, ale když jsme viděli, co se nad námi začíná dít, prach neprací – kulíme to odtud co nejrychleji. Za námi nebylo vidět!Déšť nás za chvíli nakonec stejně dostihne, ale chvíle pod stromy u cesty to vyřešila. Několik projíždějících řidičů si málem utrhlo v dírách nápravu, jak jsme poutali pozornost a přestali se tak vyhýbat. Bereme si poprvé nepromoky. Ve městě Chrust se stavíme na pořádnou véču, ale je to ostuda, protože strašně smrdíme potem. Musejí otevřít balkon a Jurgen na nás ještě radši pustí větrák. Do večera dojedeme v pohodě mezi Chrust a Mukačevo, kde hodláme přenocovat. Na vrcholu stoupání hlavní silnice zastavujeme. Vpravo jsou pěkný louky a když zajedeme trochu dál, nebude tam ani moc vidět, ani moc nasráno. Jenže ouha. Asi nějaký začarovaný kopec. Benemu to ani neškytne, Jéňovi to škytá, ale nechytne. Při každým pokusu o natočení musí Honzík natáhnout palcem na horkém motoru dekompresor. Nemůže pochopit, proč mu to najednou nemůže chytit. Zkouší to tak dlouho, až si šeredně strhne kůži do masa na ruce a pěkně, ale opravdu pěkně se nasere. Švihne helmou o zem v dáli, až mu z ní ulítne všechno možný. A při tom taková ptákovina. ! Jenže koho by to napadlo. Došel mu prostě benzín. Kopec byl opravdu dost dlouhej a Big už sál ze zadních kapes. Pak vyjel na horu, narovnal se a my zastavily. Pak už natočit nešel. Pěkně jsme se tomu natlemili. Bene si poradil s vadným drátem u startovacího spínače po elektrikářsku a taky mu to do večera startuje. Tak jsme nakonec ulehli celkem v pohodě. V noci se Honzíkovi vrátili jeho zdravotní potíže. Celou noc nespal, bylo mu blbě a do rána stačil namořit na hnědo za námi pořezaný klády.
10.8.pátek
Jedeme domů. Původně jsme chtěli spát ještě někde na Slovensku, ale počasí tam nebylo zrovna nejlepší. Na Honzovi bylo vidět, že by taky radši do postele a tak jsme jeli non-stop domů. Vyjeli jsme okolo desáté dopoledne od Chustu a domů jsme přijeli v deset večer. Několik přestávek bylo, nejdelší na celnici a na jídla, ale ke konci jsme toho měli už docela dost. Délka dnešní poslední etapy byla něco přes 800km. Před hranicemi jsme na Ukrajině tankovali do plna jejich levný (asi20 Kč/l) benzín a kupujeme pro kámoše cigára. Karton Marlborek asi za 200Kč. Na celnici přijíždíme jako velký bahenní koule. Slováci kroutí hlavou. Za Košicemi mě staví první policejní hlídka. Kluci pomalu okolo nás projedou a zastaví opodál. „A to je čo?! Je tu snad nějaký motozraz , či čo?“ „No oni jedou se mnou a neví kudy dál“, zkouším to na něj. „A vy jich vediete“? „Jo jo, já je vedu“. „No tak choďte ďalej“ a mávl rukou. Policajti jsou tu fakt dobrý! Za 20 minut mě staví další hlídka. Jeden z nich je policajt, co mě minulý týden vezl k identifikaci zlodějů. Tak že zase dobrý. Jen jsem si musel otlouct vrstvu bahna s SPZtky. Od slovenských Sebranců si musíme vzít nepromoky. Prší střídavě až na Makov. Tady tankujeme a volá se domů. S počasím to ani nadále nevypadá nejlépe. U Olomouce je černo, jako v pekle. Za Moravskou Třebovou už meleme z posledního. Bojíme se nějaké chyby z únavy a tak na chviličku stojíme. Keňa celý den nejedl a jen se díval po hospodách, jak se cpeme. Když už je domov v dohledu, posílá do sebe alespoň jeden Redbull. Ve 22.00 hod. jsme v Rychnově. Máme toho dost. Všichni se loučíme, bylo to perfektní, jen ten Chozé nám tu chybí. Jenda má před sebou ještě asi 35 km do Jaroměře.Rozjedeme se do všech stran, každý už se vidí ve vaně a v posteli.
Dozvuky:
11.8.sobota
V 7.oo mě budí Věrka, že jsou za dveřmi nějací lidé a chtějí se mnou mluvit.No jestli to jsou nějaký Jehovisti, šoupnu chlapovi dvě na solar a bude. „Dobrý den, pan Světelský? My jsme našli ráno na silnici vaší peněženku, karty a doklady, tak vám to neseme!“ Jsem z toho vedle. Hlava mi to nebere. Moc děkuju. Nechápu to. Za půl hodiny další zvonek. Budí mě David, že je za dveřmi nějaký kluk. Otevírám dveře.“Dobrý den, já jsem se včera srašně ožral a cestou domů jsem na silnici našel váš pas. Tak vám ho nesu“ . Další kolo děkování. Pak mi to došlo. Včera večer jsem si to v garáži vyndal na střechu auta, převlíkl se z hadrů a odjel domů.No asi musíme uznat, že jsme všichni měli tuto dovolenou docela kliku a štěstí při nás docela stálo. Asi i při Chozém, když už teď víme, že to sním bude v pořádku.Jo jenda po dojezdu a umytí Biga zjistil, že jeho řetěz renomované značky RK je po Ukrajině v pr… . Je na několika místech popraskaný a byla klika, že dojel domů. Firma mu ale reklamaci ihned uznala a řetěz vyměnila. Pak si vyberte!!
Vorel